Plagiátory střídají progresivisté

Odhalit dnes ministra plagiátora je asi taková novinařina, jako bylo svého času obesílání ministerstev podle zákona 106 Sb. s dotazy na odměny spolupracovníkům ministra nebo ještě předtím evidence ministerských limuzín, které po Praze jezdily se zapnutým majáčkem – novinařina záslužná, ale statická. Opisování je prohřešek, který jasně diskvalifikuje, prozrazuje na daného politika nechuť být na sebe náročný, a hlavně ochotu podvádět. Ale tvářit se, že podvádění v diplomce na nějaké regionální univerzitě je věc, která člověku neumožní pracovat ve vládě vedené premiérem stíhaným za dotační podvod velkého rozsahu, je pokrytectví velkého rozsahu.

U ministra práce Petra Krčála, na něhož v pondělí díky Seznamu prasklo, že opisoval v bakalářské práci, a včera už byl z vlády venku, nesloužil vysokoškolský titul jako brána do života, ale spíš jako tribut době, která někdy začátkem tohoto století zešílela a začala vyžadovat formální vysokoškolské vzdělání po lidech, kteří po něm sami nikdy netoužili a už byli v reálném životě. Krčál se kdysi vyučil a pracoval ve Žďárských strojírnách a slévárnách, po deseti letech v provozu si dodělal maturitu a až po dalších téměř dvaceti letech ho dostihla pýcha doby a už coby náměstek na ministerstvu obrany cítil potřebu ozdobit se titulem bakaláře. Protože kdysi pracoval ve volném čase jako pionýrský vedoucí, padla volba na sociální pedagogiku. Krčál je na první pohled jiný případ, úplně jiný životní příběh, než jaký ztělesňuje Taťána Malá. Letní ministryně spravedlnosti opisovala i ve své právnické diplomové práci v době, kdy jí před očima nekynula jiná profesní budoucnost než právničina.

Andrej Babiš do případu Krčál vstoupil dvakrát. V pondělí vyzval novináře, aby se jeho prohřešku věnovali se stejnou vervou jako v uplynulých týdnech Malé. Stalo se. A když včera šéf sociálních demokratů Jan Hamáček místo odstoupivšího Krčála navrhl náměstkyni na ministerstvu Janu Maláčovou, pochválil volbu s tím, že „její studium v zahraničí bude určitě ve vládě plus“.

Není jediný, kdo si toho všiml. Maláčová vystudovala politologii na Goetheho univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a nějakou dobu studovala ještě politickou ekonomii na LSE v Londýně. Implikuje to jednak serióznější vzdělání, jednak překonání upatlaných českých poměrů.

Přivézt si dnes vzdělání ze zahraničí ale znamená jen jednu nezpochybnitelnou výhodu: že člověk dobře umí nějaký cizí jazyk. Pak už záleží na každém a taky na okolnostech, jestli tam získal kvalitní vzdělání, nebo spíš progresivistický, netolerantní balast, v jehož zajetí se řada západních univerzit, včetně těch slavných, bohužel ocitla.

Netuším, kde si ji Jana Maláčová uhnala, nicméně v ČSSD je známa svou vyhraněně progresivistickou, novolevicovou orientací. Na ministerstvu práce pod Michaelou Marksovou-Tominovou psala vládní koncepci rodinné politiky, která obsahovala mj. právo na umělé oplodnění pro single ženy (tedy zpravidla lesby); koncept mikrojeslí, kde by stát podporoval společné chůvy pro děti od půl roku výše (aby se matky osvobodily od ujařmení dětmi a mohly se rozvíjet v práci); zrušení daňové slevy na manžela či manželku, který nepracuje, atp. Krčál, pravda, absolvent Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, byl naopak typický starosocialista s agendou vyšších sociálních dávek, boj s genderovými stereotypy a proti zbytkům středověku v rodině bychom od něho čekat nemohli.

ČSSD za poslední zhruba rok, aspoň pokud můžeme soudit z výroků členů dnešního vedení, prošla jistým vývojem. Uvědomila si, že extravagantní nápady z dílny postmoderní levice její tradičněji naladěné voliče nezaujaly, že těch 7,27 procenta hlasů v posledních volbách s tím nějak souvisí. Když teď opět sahá sem, znamená to, že předseda Hamáček, který náhradnici za Krčála vybral sám a bez porady v grémiu, prostě buď nemá lidi, nebo mu je dlouhodobé směřování strany lhostejné. Tak to se děje pod povrchem, na němž vysokoškolské práce ministrů proháníme softwarem proti odhalování plagiátů, a když software nenajde plagiát, je to pro vládu velké plus.