Karlín. Dvacet let poté
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
ESEJ BIANKY BELLOVÉ
Jonathan Haidt je americký sociální psycholog a vysokoškolský profesor, jehož jméno často slýcháme v souvislosti s duševním zdravím mladé generace – narůstající ...
Před dvaceti lety, koncem srpna 2022, jsem poprvé po opadnutí velké vody vstoupil do ulic vytopeného Karlína. Byly to spíš kulisy než město, čtvrť (dočasně) zabitá řáděním nezvládnutelného živlu. Pod pojmem „voda“ si většinou představujeme něco čistého a očistného. Tekutina, která natekla do karlínských ulic, byla špinavá a přinesla s sebou všechno možné, od trosek chat spláchnutých z vyšších poloh republiky až po utopené potkany a hraboše. A bahno, bahno, tolik bahna, že koncem srpna ještě ani nebylo odklizeno a maximum, co zatím dokázali navrátivší se lidé udělat, bylo proházet v něm nějaké cestičky, kterými se dalo kličkovat z jedné ulice do druhé. Z rozbitých oken a dveří táhl syrový smrad, na který se nedá do smrti zapomenout. Kdykoliv se v nějaké rybníkářské oblasti nachomýtnu k vypuštěnému rybníku, vrátí mě to zpátky do Karlína roku 2002.
Na ulicích se vršily trosky nábytku a vyházené věci z domácností, které předtím někdo pečlivě shromažďoval celý život: hrníčky, obrázky, ozdobné koberce, všechno zničené rozvodněnou řekou. Zboží z obchodů, šanony z firem, a všude mezi tím se leskly střepy skla. Zasažena byla i matematicko-fyzikální fakulta na Sokolovské 83, která měla ve vyvýšeném přízemí knihovnu; skrze její police proletěla velká voda jako tornádo a zlikvidovala nezanedbatelné množství odborné literatury, o starých diplomkách a disertacích ani nemluvě. Kus institucionální paměti byl vymazán navěky.
Jedna z drobných služeb, kterou jsem neúmyslně prokázal svojí fakultě, byla ta, že jsem nestihl včas vrátit asi dvacet vypůjčených knih. Smířil jsem se už dopředu s mastnou pokutou a káravým pohledem knihovnice, ale nečekaně se ta nesvědomitost vyplatila a pár učebnic abstraktní algebry bylo zachráněno pro budoucnost. Nikdy nedohlédnete do všech konců, jak říkal čaroděj Gandalf. Ani jako líný postgraduální student, kterého zlákaly červencové výlety více než plnění čtenářských povinností.
Jako vždycky, i katastrofa byla k něčemu dobrá, i když pokud byste v takovou chvíli pronášeli podobná moudra na ulici, nejspíš by vám někdo zaslouženě dal ránu pěstí. V případě Karlína byla hlavní výhodou krize skutečnost, že po něčem takovém bylo nutno čtvrť důkladně rekonstruovat a vyměnit víceméně všechny inženýrské sítě pod zemí. Před katastrofou se Karlín v létě pravidelně měníval v rozkopané bludiště, protože prastaré vodovodní a plynové trubky neustále potřebovaly nějaké flikování, aby ještě aspoň jeden rok vydržely dodávat potřebné suroviny do domů. Po povodni se situace vylepšila natolik, že stará tradice kličkování mezi příkopy je úplně zapomenuta.
Dědictvím povodně roku 2002 je poměrně luxusní čtvrť na místě, o kterém se kdysi říkalo „Karlínu a Libni zdaleka se vyhni“, důkladná protipovodňová opatření (pozdě, ale přece) a v případě matematicko-fyzikální fakulty také nová knihovna v prvním patře. Rovněž určitý pocit faux pas, protože tehdejší primátor Prahy Igor Němec, který se pouhých pár hodin předtím, než voda prorazila do metra a do ulic, nechal v televizi slyšet, že „situace je nadmíru výtečná“, je přece také absolvent matfyzu. A v neposlední řadě také vzpomínka na jedinou chvíli v posledních desítkách let, kdy i matička Praha poznala na vlastní kůži, o kolik je slabší než matička příroda. Kéž to bylo na dlouhou chvíli naposledy.
ZÁPLAVY VE ŠPANĚLSKU
ZÁPLAVY VE ŠPANĚLSKU