Medek, nejzakázanější moderní klasik. „Nikoho většího nemáme“

Dlouhá léta mi nad stolem visel plakát Medkova abstraktního obrazu Svatý voják: krvavý hrob nebo snad ohnivé okno ve zlatém plechu, v němž planuly jakési ohnivé šifry. Asi bych nebyl schopen říct, co vlastně znamená, ale hleděl jsem na něj v úctě, že ho dělal Medek, svatý Mikuláš, malíř s pověstí prokletého martyra z jedné z těch rodin, které se do komunismu vůbec nehodily. Medek byl, i díky svému legionářskému otci a bratrovi v Hlasu Ameriky, i mnoho let po své smrti „nejzakázanější moderní klasik“, jméno obestřené nimbem tajemna a mimořádnosti.

Když se koncem osmdesátých let konala v Roudnici nad Labem jeho velká výstava, jako by praskla železná obruč. Obrazy jako ty Medkovy přece totalitní režim nemůže dlouho přežít. Od té doby uplynulo víc než třicet let, Medkovy obrazy si tu sílu zachovaly. Snad i jeho jméno. Před dvěma týdny otevřená výstava v pražské Valdštejnské jízdárně se jmenuje Nahý v trní.

Je to jenom sugesce, že je Medek něco mimořádného?

Srp: To jistě nikoli. Jeho legenda stále žije a přetrvává i v podobě mýtů, ve které se přetvořil Medkův život – i život po životě. K nim patří i ta slavná výstava roku 1988 v Roudnici: tu galerii tehdy vedl učitel ruštiny a kreslení, kterého tam dosadili komunisté, ale výhoda byla, že on neměl moc představu, kdo Medek vlastně byl, zato byl kaktusář, tak tu výstavu „pokryl“ výstavou kaktusů. A to byla vlastně geniální náhoda, která se k Medkovi dokonale hodila.

Ano, ostny a bodance, to je Medkův atribut…

Bydžovská: Ale ona to nebyla vůbec náhoda, že se ta výstava konala v Roudnici. Byla za tím práce výborného předchozího ředitele, historika umění Miloše Saxla (1921–1992), který na tom malém městě vytvořil v galerii svobodný prostor. Na něj navázala Miroslava Hlaváčková (1942–2020), která tam působila a podařilo se jí zorganizovat výstavu díky dvěma okolnostem: zaprvé, že prezentovala Medka jako vnuka Antonína Slavíčka (1870–1910), jehož díla jsou v Roudnici hojně zastoupená, a zadruhé, že to bylo už v časech perestrojky, kdy úředníkům nebylo jasné, jestli je Medek zakázaný, nebo ne. A pak ještě je otázka, jestli ten ředitel ruštinář vůbec věděl, že Mikuláš Medek byl bratrem Ivana Medka z Hlasu Ameriky. Každopádně byla to výstava přelomová, první po Medkově smrti, nepočítáme-li soukromou výstavu, kterou připravila v jeho ateliéru Emila Medková, a pak v německé Bochumi, kterou připravil Petr Spielmann (nar. 1932), významný historik umění, který od roku 1968 působil v Německu. Po roce 1989 pak bylo co splácet.

Srp: Ano. A to je pořád. Protože dílo Mikuláše Medka je úplně zásadní. Já dokonce myslím, že patří mezi tři nejdůležitější české malíře vůbec. Máme Mistra Theodorika ve středověku, Petra Brandla v baroku a Medka ve dvacátém století. Na té současné výstavě jsme konfrontovali jeho dílo s několika současníky: jsou zajímaví a významní, ale ta Medkova výjimečnost tam zřetelně vystupuje. Nikoho většího nemáme.

Celý text si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.