Skupina bezpohlavních bytostí vystoupí ze žlutého výtahu na povrch fialové planety. Různě poskakují, máchají kladivy i štětci, zatímco se objevují slogany jako ...
Jedním ze zajímavých fenoménů současných západních společenských věd je, že ještě nebyl canceled Eric P. Kaufmann. Člověk by čekal, že si to tento politolog zaslouží za svou poslední knihu Whiteshift. Zkoumá v ní, co demografické změny a imigrace dělaly, dělají a budou dělat se západní politikou. Z knihy a z esejů, které na základě knihy publikoval, by se pro potřeby kulturní války dala vytáhnout ostře formulovaná teze, která by zněla asi takto: Když budete neustále povzbuzovat etnicky odlišné přistěhovalce, aby pěstovali svou identitu odlišnou od většiny, a přizpůsobovat tomu politický systém, nesmíte se divit, že běloši se začnou taky chovat jako etnická komunita hlásící se o svá práva. A na to by se daly napojit některé další, neméně provokativní. Třeba: Jestli si levice myslí, že když vytvoří koalici všech etnických menšin, demografický vývoj se automaticky postará o její vítězství, tak ji ještě možná čeká překvapení. Mimo jiné proto, že část příslušníků menšin – markantně v USA Hispánci – má tendenci se postupem času začít považovat za bílé.
Je skoro divné, jak si takový člověk, který má do důchodu daleko, může držet místo na londýnské Birkbeck College. Možná proto, že Whiteshift má 800 stránek, takže ji málokterý woke kritik dočte. Možná ho chrání jeho vlastní etnicita – Kaufmann je Kanaďan, jehož předkové pocházejí z celého světa od Hongkongu po Prostějov.
Právě o „rušení lidí“ v akademickém světě udělal teď Kaufmann studii. Pokusil se na téma, jež se často pojednává formou výkřiků o jednotlivých medializovaných případech, podívat na robustním vzorku robustními metodami. Zkoumal postoje amerických, kanadských a britských vysokoškolských učitelů a postgraduálních studentů v sociálních vědách. Snažil se nějak odstínit faktory jako to, aby vzorek nebyl ovlivněn dobrovolnou selekcí respondentů, aby se nestylizovali podle toho, jaká odpověď si myslí, že se od nich čeká, a podobně.
Podpora cancel culture mezi akademiky
Foto: Kaufmannova studie
Asi nejzajímavější částí je ta, kdy se ptal svého vzorku, zda by podporovali „zrušení“ svého kolegy. Otázka byla formulována kulantně: Podporovali byste snahu studentů či administrativy dát mu najevo, že by si měl hledat práci jinde? To úsilí může samozřejmě mít různé formy. Předestřel jim čtyři případy takových kolegů, které se podobají některým skutečným, ale jde v nich o obecnější, opakující se témata. Formuloval tyto čtyři případy:
Kolega, jehož výzkum ukazuje, že
- větší etnická diverzita vede v vyššímu etnickému napětí a horším výsledkům pro společnost;
- britské impérium způsobilo víc dobrého než špatného;
- dětem se vede lépe, když je vychovávají dva biologičtí rodiče, než když je vychovává jeden rodič nebo adoptivní rodiče;
- větší podíl žen a minorit v organizaci koreluje s horšími výsledky organizace;
- je žádoucí omezit imigraci.
Na tomto grafu můžete vidět výsledky u amerických akademiků, u britských vypadají skoro stejně. Kaufmann se snaží třeba v článku, který napsal pro web Heterodox Academy, prezentovat výsledky jako pozitivní – jen malá část akademiků ve skutečnosti podporuje cancel culture. Jenže 7–18 procent je zároveň docela dost lidí, zvlášť když často i nadpoloviční většina by si zachovala neutralitu a do ničeho by se nepletla. V otázce nebylo nic o tom, zda ta práce byla kvalitní, nebo ne, zda autor na jejím základě agitoval pro nějakou extrémní politiku ani cokoli jiného, co by ho mělo akademicky diskvalifikovat. A taky to jsou průměrné hodnoty. Když Kaufmann výsledky rozčlení podle věkových kategorií, ukazuje se, že podpora vyhánění kolegů roste s mládím a nejhorší je u postgraduálních studentů. Což nevěstí nic dobrého pro budoucnost.
S takovým výzkumem můžete naložit různým způsobem. Můžete přemýšlet, jak by tomu šlo zamezit systémově. Můžete přemýšlet, jak se proti tomu může bránit jedinec – Kaufmann tam má i sekci, v níž se část akademiků přiznává, práci s pravicovým obsahem by hodnotila hůř než s levicovým, a jinou, v níž se část akademiků přiznává, že by diskriminovala při známkování nebo přijímání na školu Trumpovy příznivce či v britském případě příznivce brexitu. Individuální případy, kde by se něco takového podařilo dokázat, jsou možná žalovatelné a existují i organizace, které takovým lidem pomáhají.
Ale důležitá věc je, co to znamená pro to, jak se autorita vědy používá v civilním světě. Zdůrazněme ještě jednou, že v průzkumu se nejednalo o názory, ale výsledky výzkumu. Žádný výsledek jedné studie není definitivní, zejména v takovýchto oblastech. Vždy může někdo přijít s jiným způsobem měření nebo výkladu a ukázat chyby a omezení v dosavadním bádání.
A pak, každá taková studie tvrdí jen to, co tvrdí. Není deklarací politického postoje. Můžete například dospět k výzkumnému závěru, že bývalým koloniím, které si osvojily a ponechaly britský právní systém, se vedlo líp než jiným srovnatelným zemím. A přitom si dál ponechat svůj politický názor, že kolonialismus je nepřijatelný.
Ale to není to, co zde vidíme. Tady je prostě s některými poznatky zacházeno jako s dogmaty. Tedy s něčím zcela nevědeckým, co si ale zároveň nárokuje autoritu vědy.
Kdysi jsem v Echu psal o eseji známého amerického vědce Roberta Putnama E pluribus unum z roku 2006. Shromáždil v ní výsledky dostupného zkoumání na téma, jaký vliv má etnická diverzita na život ve společnosti – na společenskou interakci, na pocit bezpečí, na ochotu veřejně se angažovat, na kvalitu veřejné správy. A vyšlo mu, že negativní – jak sám konstatuje, byl z toho výsledku nešťastný, protože se nekryl s jeho politickým přesvědčením. Tehdy byl jeho text samozřejmě podroben kritice, jiní vědci se snažili dokázat, že ta čísla ve skutečnosti neznamenají to, co podle Putnama znamenají. Ale kdyby ho zveřejnil dnes a byl méně slavný (Putnam je třetím nejcitovanějším autorem v osnovách politologie na amerických univerzitách), sedm procent akademiků by ho chtělo z Harvardu vyhnat a padesáti třem procentům by to bylo jedno.
Ale mezitím se z toho, že diverzita je pozitivní, stalo dogma, a to jak v USA, tak i v oficiální Evropské unii. Být proti je projevem nenávisti a zpátečnictví.
Jenže v dnešním světě se politika často legitimuje vědou. To pak některé vědecké poznatky přicházejí nevhod. Možná nejviditelnější je to na sporech o tzv. tradiční rodinu. Ta diskuse se odehrává nejčastěji formou deklarací a protideklarací, úšklebků a pobouření. Ale ti pokrokoví se často ohánějí tím, že mají na své straně vědu. Ukažte mi studie, v čem je výchova dítěte ve stejnopohlavní rodině horší než v tradiční rodině. Vidíte, nemáte je – můžeme třeba slyšet. No jak bychom je mohli mít? Dnešní věda je mezinárodní a tón v ní udávají anglosaské a západoevropské univerzity. A když se na nich někdo pokusí tu otázku zkoumat, ví, že kdyby přišel s tím, že tradiční rodiny jsou lepší, tak devět procent kolegů rozpoutá kampaň, v níž se ho budou snažit připravit o místo, zdiskreditovat ho a zničit mu kariéru. Takže ta studie pochopitelně ani nevznikne. Vzniknou jen takové, které přijdou s výsledkem, jaký aktivisté chtějí slyšet.
00:08
