Kurz mizení v Budyšíně

Kdyby Lužických Srbů bylo před sto lety o trochu víc než tehdejších asi sto tisíc, aspoň půl milionu, tak by se možná podařilo Benešovi na Pařížské konferenci přesvědčit Francouze (Angličany už hůř, ale Američanům by to bylo jedno, neboť by nevěděli, o co jde), že by se Lužice měla připojit k nově vznikajícímu státu. Němci by protestovali, ale měli by smůlu, a tak by Československo dostalo na severu, tam nad Šluknovem, ke svému tvaru takový zvláštní protáhlý výrůstek, takže by mapa ČR vypadala jako rohatý čolek. Možná by se musel změnit i název státu, asi na Českolužoslovensko.

Ke Slovákům a Rusínům bychom tedy obdrželi národ, či spíš nárůdek, západních Slovanů, na rozdíl od těch východních velmi civilizovaných, spořádaných a přičinlivých, se kterými by si Češi možná rozuměli, i když kdoví, Čech má problém rozumět si s každým, buď má mindrák, nebo na něj hledí svrchu. Vedle tvaru na mapě by se změnil i etnický poměr, a to v další prospěch Slovanů, takže by Beneš třeba mohl navrhnout, že se vzdáme Chebska nebo Varů, kde žili samí nepříjemní a nafoukaní Němci, za což by slovanské Zhořelecko a Budyšínsko a možná i Chotěbuzsko stálo. Do Berlína by to pak bylo od hranic jen padesát kilometrů.

Ten, ostatně také původně slovanský, bychom pak mohli jedné noci rázným útokem české kavalerie pod vedením maršála Emana Moravce dobýt a obsadit, načež se spojíme se zbytkovými baltskými Slovany, Obodrity, Runy a Drevany, s nimiž pak obnovíme dávnou slovanskou svatyni Arkona na Rujaně, čímž splatíme historický dluh bohu Svantovítovi, ze kterého udělá profesor Zdeněk Nejedlý státní kult. Vytvoříme novou říši!

No, dopadlo to, jak známo, jinak: Lužických Srbů nebylo ani před těmi sto lety dost. Vždyť i v tom Budyšíně už dávno (od středověku) byli jasnou menšinou. Dnes jich tam žije něco mezi pěti a deseti procenty (tedy asi pět tisíc) a nejvíc se jich asi vyskytuje v pokladně Srbského muzea (Serbskij muzej) na budyšínském hradě, kde opravdu jsem dva kustody, či co to bylo za funkci, slyšel mezi sebou mluvit jakousi staročeštinou, tedy lužickou srbštinou. Jiné to přece jen bylo a pořád trochu je na vesnicích, kde ještě před druhou válkou existovaly, hlavně v Horní Lužici, čistě slovanské vsi, ale to se po pětačtyřicátém také změnilo: třeba tím, že do Lužice šel první proud německých uprchlíků z východu, tedy ze Slezska a Prus, a už tam mnozí zůstali. To jednak. A zadruhé prostě pokroku nezabráníš a moderní doba válcuje všechno, tedy skoro všechno, malé jazyky určitě. Půlka Lužice navíc stojí na uhlí, takže za padesát let bylo zlikvidováno skoro padesát vesnic. Dnes je Lužických Srbů asi šedesát tisíc, a to jsou ještě rozděleni na „Horní“, tedy saské, a „Dolní“, tedy pruské, dnes braniborské. Spolu s Dány a Frísy tvoří v Německu třetí státem uznanou národnostní menšinu, na což mají v saské a braniborské ústavě paragraf, který jim zaručuje nějaké školy a vysílání v rozhlase a televizi. Počty tříd se však rok od roku zmenšují, a to ne kvůli národnostnímu útlaku od Němců, jak by si někdo přál, ale prostě proto, že chybějí žáci a rodiče, kteří by na ně mluvili sorbisch nebo aspoň wendisch (poznámka: jde o jedno a to samé). A tak zatímco historičtí Slované pomalu odcházejí ze scény, orientální národy se v Německu mají čile k světu a na procenta jsou již v celém Německu hojnější než Srbové ve své domovině: jen Turků je v Německu k pěti procentům.

Po tomto stručném úvodu do složité problematiky se věnujme městu Budyšínu, které by bylo hlavním městem Lužických Srbů, kdyby nějaké měli. Východně položený a nyní polskou hranicí rozpůlený Zhořelec čili Görlitz je sice větší a mají tam také dvojjazyčné názvy ulic, ale jsou ještě zbytečnější než v Bautzenu, jak se Budyšín jmenuje německy. Nutno říci, že město je to výstavné, historické a krásné uvnitř i z vnějšku. Od časů NDR, kdy bylo zanedbané a celé zpuchřelé (fotografie, kde jsou porovnávána místa před a potom, jsou oblíbený žánr), se celé vylouplo do vyšlechtěné krásy. Domy jsou opravené, svítící nepočmáranými fasádami, které jako by byly nahozeny minulý týden: to mě vždycky zajímá, jak to dělají. Vkusu, který má rád úhlednost až vypiplanost, bude stav města zcela vyhovovat. Ti ostatní stejně jezdí jinam.

Historická část města leží na návrší, které z poloviny obtéká Spréva, jež je tam takovým větším potokem. Díky této poloze lze město obcházet v půlkruhu a zhlédnout nejmalebnější panoráma, které tvoří katedrála sv. Petra, různé věže a rozložitý hrad. Ten se německy jmenuje Ortenburg, sorbicky jednoduše Hród, asi jako v Praze Hrad čili Hradčany. Za sídlo sloužil už v 10. století Milčanům, z nichž se Srbové vyvinuli. K tomu poznámka: v němčině rozlišují mezi Serben (ti na Balkáně) a Sorben (ti u nich), vzhledem k jejich vzájemné odlišnosti je to docela užitečné. Svým Slovanům, včetně těch vyhynulých, říkají Wenden, což možná zní Čechům trochu komicky, prostě Vendové, ale pořád lepší než Sklaven, tedy otroci. Hrad je rozlehlý, stavebně velmi komplikovaný a dobře opravený. Je v něm ono zmíněné vendické muzeum se srbským personálem. Nejvíc exponátů představují kroje, ve kterých zdejší lid obzvlášť vynikl. Kroj se hornosrbsky řekne drast.

A také tam je hradní divadlo a řada paláců, cimbuří, věží a bran. Třeba Matyášova (Matthiasturm čili Maćijowa wěža), na níž je reliéf uherského krále Matyáše Korvína, jenž Lužici ovládal z pozice českého krále, kterým byl i nebyl. Protikladem této věže je na druhé straně města tzv. Bohatá věž (Reichenturm neboli Bohata wěža), na níž je v podobném stylu reliéf s císařem Rudolfem II., který tam sedí s českými korunovačními klenoty na hlavě a v ruce a se dvěma štítonoši po stranách: jeden drží štít s českým lvem, druhý s cihlovou zdí, což je znak Horní Lužice, Dolní má sympaticky ve znaku vola. Oba znaky tehdejších zemí Koruny české jsou ostatně na Staroměstské mostecké věži, jak jistě víte. Bohatá věž je mírně našikmená, takže se už tři století čeká, kdy spadne. Zatím je z ní pěkný výhled do mírně zvlněného lužického kraje. Pod věží se táhne Reichenstrase čili Bohata ulica, což není potřeba překládat. Zajímalo by mě, jestli se tak jmenovala i za NDR, kdy to mohlo znít jako provokace. Za pozornost stojí zajisté dva hřbitovy, katolický u ruin kostela sv. Mikuláše a na protější straně, na Hradźišku čili Protschenbergu, protestantský. Na katolickém je více slovanských jmen a Lukáš Novosad, můj bývalý kolega z Echa a činovník spolku českých přátel Lužice, říká, že je to takový jejich Slavín. Lukáš mě též upozornil na zvláštnost ženských příjmení: za svobodna se děvče jmenuje třeba Brězanec, když si vezme Młynka, stane se z ní Młynkowa: jako třeba… Je to poněkud patriarchální, ale zajímavě to usnadňuje orientaci.

Říkám si, že se to mohlo líbit Ludvíku Vaculíkovi, jenž tady v Budyšíně chodil pomalým krokem v létě 2004, když tu byl na třítýdenním kurzu lužické srbštiny. Chodil tedy na výuku, ale raději si sedl do cukrárny (a těch tam je!), kde se bavil s Lukášem, protože byl po ruce. Táhlo mu na osmdesátku a asi spíš než výuka srbštiny ho sem přivedla možnost jen tak někde zajímavě být. Lužičtí Srbové ho ale dávno zajímali, jak vědí jeho čtenáři, třeba Cesty na Praděd nebo pak Hodin klavíru, té goethovské elegie, kterou zčásti psal tady. Přitahovali ho asi právě tím, jak pomalu mizeli ze světa a jak ten jejich odchod byl – a je – vlastně spořádaný a tichý, a to i přes občasné protesty, že zase někde zavřeli školu. No, tak mějte víc dětí a učte je ten zajímavý (má třeba duál, který v češtině dávno vymizel), ale nepraktický jazyk… Jenže takovou věc nelze přikázat, taková věc buď je, nebo není. A právě ten stav zanikání, to, že něco cenného přestává existovat, mohlo starého muže přitahovat. Možná v tom viděl i sám sebe a svůj svět. Tu mizející rozmanitost, jež má své kořeny a je protikladem agresivní multikulturality, která o ničem nic neví, ale vítězí. Svým způsobem jsou taková klidná a malebná města ve střední Evropě skvělými místy pro pozorování toho evropského mizení. Jako by se v nich totiž nic nedělo. Jen se tak tiše mizelo.