Kauza Lidice v České televizi

V pondělí 22. června vydal Marek Wollner, šéfredaktor reportážní publicistiky a dramaturg pořadu Reportéři ČT, článek pro Echo24.cz, ve kterém shrnuje tzv. lidickou kauzu. Tu spustila nevhodně odvysílaná reportáž České televize v režii Miroslava Petráčka. Reportáž nazvaná „V předvečer tragédie“ byla načasována jako jediný příspěvek veřejnoprávní televize k 77. výročí vyhlazení Lidic. Marek Wollner se však ani tentokrát neomluvil jménem redakce pořadu Reportéři ČT, ba dokonce ani nezmírnil důsledky naprosto neprofesionální publicistiky, kterou žel Bohu se svým týmem loni v červnu předvedl.

Kritika se spouští na novou radní České televize Hanu Lipovskou, kde se poměrně chabými silami snaží argumentovat proti jejímu spravedlivému požadavku na objektivitu a vyváženost pořadu, jenž byl postaven na jednom hlasu historika. Ale budiž, chyba se může stát každému z nás. Tragické však je, když ji nepřiznáme.

Z chování redakce Reportérů ČT mně vyplývá, že natočení reportáže, v níž se po 77 letech obviní matka dosud žijící obyvatelky Lidic, bylo takto dramaturgicky ztvárněno záměrně. Paní Marie Šupíková, dcera historikem Kynclem obviněné Alžběty Doležalové, která má být udavačkou na základě jeho hypotézy vystavěné ryze na vcelku solidně rozporovatelné výpovědi četníka Ressla a zápisu v četnickém památníku, učiněném půl roku po válce, jezdí ročně na zhruba 40 besed do škol a dalších prostředí, aby vypovídala o zvůli nacistů a lidických událostech.

Je hrubým porušením Kodexu ČT, když se na fakt, že existuje osoba, která by v případě, že nejde o pravdivé sdělení o udavačství matky, mohla být hrubě dehonestována a ohrožena na své pověsti, ba dokonce i svém postavení. Reportáž byla odvysílána na základě vydané lidické monografie Vojtěch Kyncla (Lidice – Zrození symbolu), která však od svého vydání v roce 2016 prochází akademickou kritikou kolegů historiků. Jak uvedl Etický panel ČT v reakci na mou stížnost poslance, který jsem ve Wollnerově článku též zmiňován, „bylo by bývalo vhodné, kdyby v pořadu zaznělo, že dcera paní Doležalové byla požádána o stanovisko, ale nechtěla se vyjádřit.“

A divíme se tomu? Paní Marii Šupíkové je téměř 90 let, tato dáma vykonává po celý svůj dospělý život obrovskou misi mezi novou generací ve školách, tím tedy především prevenci náboženské a rasové nesnášenlivosti, politické zvůle totalitního režimu jakéhokoliv druhu, a má se jít zpovídat k publicistům, kteří hodlají vysílat pochybně dokumentovanou novou „pravdu o její matce“? Etický panel se dále vyjádřil, že jeho členové „postrádali alespoň stručnou zmínku o tom, že na události prezentované v pořadu existují v historické obci i jiné náhledy.“

A to jsme u druhé, neméně klíčové části celého problému. Ignorance zásadní debaty historiků, o které navíc žurnalista dobře ví, je neodpustitelná. Argumentovat tím, že historik a jeden z největších odborníků na období heydrichiády Vojtěch Šustek, který sepsal kvalitní reakci na část lidické Kynclovy monografie, publikoval stať o podstatně méně stránkách, než je monografických šest set, je skutečně směšné. Šustek se pochopitelně věnoval výseku, který se osobně dotkl lidických přeživších. Ostatně udělal totéž, co Petráčkova reportáž. Etický panel, pokud si přečtete jeho zprávu, si v závěru protiřečí, navíc “eticky” k danému bodu pozval na slyšení Wollnera, mě už však ne. Přitom jednal na základě mého podnětu.

Nejsem historik a nebudu zde hrát fundovanost v oboru, který jsem nestudoval. Ale zdravý rozum mám a cit pro mediální obraz neméně. Médiím rozumím a znám jejich sílu a potenciál. Reportáž ČT k lidickému výročí byla zmanipulovaná, zpracovaná výhradně na základě pramenů, které použil historik Kyncl, bez snahy objektivně zpracovat fundovaným historikem (v tomto případě Šustkem) námitky, které mi hlava jednoduše bere; cituji: „Vzhledem k příkladu desítek srovnatelných udání učiněných německou i českou veřejností protektorátní i německé policejní správě můžeme považovat za jisté, že pokud by Alžběta Doležalová skutečně na četnické stanici v Buštěhradu udala svoji podnájemnici Štěpánku Mikešovou pro zatajování jejího židovství a vyhýbání se opatřením proti židovským obyvatelům tzv. protektorátu, vrchní strážmistr Babůrek by ji jako udavačku do hlášení pro kladenské gestapo určitě uvedl.

Učinil by tak nejen ze služební povinnosti, ale i proto, že o ochotnou udavačku z řad Čechů by se gestapo zajímalo. Babůrek by autorku udání, pokud by k němu skutečně došlo, uvedl už s ohledem na mínění Čechů ve svém okolí, ale zejména kvůli budoucímu poválečnému alibi pro sebe a své kolegy z buštěhradské četnické stanice. Muži by pak mohli doufat, že již v době války se mohou před svými českými kolegy, příbuznými a přáteli, ovšem v neposlední řadě po válce před československými úřady, hájit argumentem, že gestapu sice posloužili, ale v krajní tísni způsobené nátlakem udavačky. V případě zatčení Štěpánky Mikešové zde žádné udání nebylo, a proto si Evžen Ressl obvinění Alžběty Doležalové tři čtvrtě roku po válce vymyslel.“

Nepřekáží mi fakt, že se autoři reportáže seznámili s jednou z možných teorií, a protože byla „senzační“, věnovali jí natáčení. Vadí mi však, že autoři nereflektovali závažnou skutečnost, že je zde legitimní a dost zásadní odborná diskuse, která na celou věc vrhá zcela jiné světlo, a to světlo nesvítí pouze na lidickou pietu, ale na žijící osoby, kterým převrací v nepřehledné mlze historické konotace, jejíž autenticitu můžeme jen stěží empiricky doložit, vlastní kořeny, a to skutečně brutálním způsobem. V tom spatřuji hrubé porušení etiky a zásadní absenci žurnalistické profesionality. Asi všichni vidíme, že daný problém má dvě roviny – odborně historickou a etickou. Za dobré řešení té první považuji přístup nového ředitele lidického památníku Eduarda Stehlíka, který oznámil sestavení komise historiků, která předložené fakta a závěry prověří.

A na závěr si dovolím provokující poznámku. Pátral jsem po tom, kdy začala snaha o zanesení jména Štěpánky Mikešové na seznam lidických obětí z června 1942. Zjistil jsem, že až po odvysílání reportáže. Přísně vzato paní Mikešová nebyla lidickou obětí jako ty další v onu tragickou středu. Byla zatčena a odvezena do koncentračního tábora týden před těmito pro Lidice fatálními událostmi. Její pietní místo má zcela jiný charakter. Ale! Pokud bychom uznali, že mezi lidické oběti patří (což se de facto nyní stalo, protože její jméno se na seznamu obětí na památníku skutečně objevilo), pak to spíše dokazuje tu skutečnost, že nebyla udána lidickou ženou, ale stala se obětí strachu četníka, který vnímal, že se čas po atentátu na Oberguppenführera Heydricha skutečně nachýlil a doba je zlá. Je skandální, že etický panel České televize, který ve své zprávě shledá několik bodů porušení kodexu ČT, napíše, že porušen nebyl.

Je skandální, že management a rada České televize již přes rok není schopna zaujmout jasné stanovisko. Je skandální, že Marek Wollner celou věc politizuje, aby u této reportáže zakryl své dramaturgické pochybení a porušení Kodexu ČT. A přitom stačí tak málo. Jednoduše se omluvit 87leté paní za nedostatečné odpramenování celé reportáže. To by ale na Kavkách museli mít odvahu přiznat si, že i tam se dělají chyby.