„Hrozný život“ a cena jeho záchrany. Jak vyčíslit hodnotu života?

Jaká je cena lidského života? Ta otázka zaznívá ve veřejné debatě docela často, užívána je ale především řečnicky, také aby ilustrovala vlastní absurditu. Život je přece ta nejvyšší hodnota, nijak nevyčíslitelná, neměřitelná, kdo by ji chtěl převádět na nějaké jednotky (třeba na peníze), dokládá tím jenom svou necitelnost, snad i zvrácenost.

Hodnotu života lze vyvažovat pouze nutností zachránit životy jiné – lékař se v krizové situaci musí rozhodnout, koho léčit a koho ne, udělá to a nenese kvůli tomu vinu, velitel obětuje životy skupiny vojáků, aby zachránil životy skupiny větší, a podobně. Platit životy druhých za nějakou jinou „komoditu“ se zdá nepřípustné, aspoň na rétorické úrovni. V reálu může hodnotu života něco jiného převážit, moc se o tom ale nemluví, asi je to tak rozumnější. A kdo to zkusí, může se dostat na hodně tenký led.

Přesvědčili se o tom někdejší guvernér a viceguvernér ČNB Zdeněk Tůma a Mojmír Hampl. Dvacátého března publikovali v Hospodářských novinách text, v němž kritizovali vládní reakci na pandemii jako příliš drakonickou, její ekonomické dopady podle nich mohou být horší než ztráty na životech způsobené pandemií.

Text vzbudil prudce nesouhlasné reakce jako příklad cynického a odosobněného přístupu ke světu, zaslepenosti ideologií růstu za každou cenu. Autoři později (24. 3.) svůj postoj dovysvětlili, v jednom ohledu mají ale Tůma a Hampl pravdu – i za normálních okolností nemusí být imperativ záchrany životů za každou cenu ten nejvyšší a neprůstřelný. Žijeme v zemi, kde se prodává alkohol, i když kvůli tomu také umírají lidé a životy dalších – třeba členů rodin alkoholiků – jsou kvůli tomu zničené.

Připouštět „placení životy“ v době pandemie koronaviru má ale ještě další významný rys. Velká část obětí nemoci COVID-19 jsou senioři.

Celý text Ondřeje Štindla si můžete přečíst na EchoPrime ZDE nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo.