Nepřátelé Visegrádu jsou v Paříži i v Praze

Ke stému výročí Československa má zajímavý postřeh první dáma maďarské pravice Mária Schmidtová. V rozhovoru, který vyjde v příštím čísle Echa, si Schmidtová povzdechla, že po roce 1918 tehdejší mocnosti Západu vytvořily hranice v naší části Evropy tak, aby v nich byly zakódované přeshraniční konflikty a ony mocnosti mohly hrát rozhodčího.

To s podminovanými hranicemi je samozřejmě sporné (maďarská pravice je podprahově revizionistická, a i když je to neuvěřitelné, ještě nepřekonala trauma Trianonu včetně odebrání dnešního jihu Slovenska), to o rozhodčích, kteří sídlí někde úplně jinde a k nimž se místní hráči mají hlásit se svými suplikami, je nesporné. Kdo nevěří, měl by zkusit podívat se očima Schmidtové na návštěvu Emmanuela Macrona v Bratislavě a v Praze, a ještě si ji dát do kontextu s výroky našeho nového ministra zahraničí Tomáše Petříčka.

Prezident Francie na Slovensku a v České republice navštívil dva vlažnější články Visegrádské smlouvy. Staromódně konzervativní Polsko a Maďarsko zůstávají jeho návštěvou ostentativně nepoctěny. Není pravděpodobné, že by to bylo kvůli obavám prezidenta o liberální demokracii na východě EU. Ke zprávě Evropského parlamentu o Maďarsku přišla z Maďarska konkrétní a docela kvalifikovaná kritika, nikdo z evropského establishmentu už se na ni nenamáhal seriózně reagovat. Ale Macron se vymezuje proti „nacionalismu“ – a vidláci z Východu se dají bez námahy karikovat.

Zdroj z Elysejského paláce k Macronově cestě podle listu The Irish Times říká, že spojenectví obou nástupnických států po Československu se dvěma zbývajícími potížisty „není nevyhnutelné“. Vysoký český diplomat neoficiálně a jakoby na oplátku konstatuje, že Varšava a Budapešť jsou „toxické“. 

Němečtí a francouzští diplomaté dávají svým českým protějškům najevo, že nás nepovažují za tak ztracené případy, že jsme maďarsko-polskou toxicitou ještě nebyli nenávratně nakaženi. A do toho přebírá Černínský palác nový ministr zahraničí Petříček a na svou první zahraniční cestu jede místo na Slovensko do Německa. Pak Petříček v rozhovoru pro Respekt definuje Českou republiku jako klidnou sílu ve střední Evropě. Na otázku, co má ve střední Evropě být naší rolí, odpovídá: „Mluvit s Maďarskem a Polskem o tom, co nám vadí, co je špatně.“ O pár dní později před diplomatickým sborem Petříček v Praze svůj distanc od Visegrádu rozvíjí: V4 je prý z českého hlediska jen jedním z několika formátů, záleží taky na tom, kdy má zrovna přidanou hodnotu. 

To je samo o sobě pravda, s žádnou ze zbývajících tří vlád nemáme uvnitř EU pořád shodu. Ale při nástupu do funkce se buď dá zdůraznit, že V4 je pro nás důležitá, anebo ji hned zkraje relativizovat tak, že se Poláci a Maďaři informují, jak to vlastně s Čechy je, a Petříčkův protějšek Péter Szijjártó vydává stanovisko, že až dosud se maďarsko-české vztahy nevyznačovaly posíláním vzkazů, a tak doufá, že tomu tak zůstane i nadále.

Tvrdé jádro Visegrádu se obává, že machři v trojúhelníku Paříž–Berlín–Brusel rozeberou celou naši skupinu na prvočinitele. Je to hrozné, ale člověk se tu proti staré demokratické partaji ČSSD musí upínat k oligarchovi Babišovi, který si zatím vyhodnotil, že solidarita s ostatními ve Visegrádu je pro něj výhodnější než přátelství s Merkelovou a Macronem. Ti jsou beztoho slabí doma a možná mu jen ještě neudělali zajímavou nabídku.