Sdělení bílých míst na mapě (východního) Německa

Co vlastně mají bývalé východoněmecké spolkové země společného s ostatními postkomunistickými zeměmi, že se právě tam soustředila populistická revolta AfD? Vždyť se přece od nich liší vším možným, natolik, že donedávna nikomu nepřišlo samozřejmé je srovnávat či je řadit do stejné škatulky.

Jsou bohatší. Mají novou, lepší infrastrukturu. Města i městečka jsou vzorně opravena, turistická vybavenost je lepší. Demokratickou legislativu a státní správu nemusely pracně budovat od píky, nehrozilo jim, že se jí zmocní političtí predátoři. Dostaly je na klíč z fungujícího západního Německa. I jejich řešení otázky, co se svazky komunistické tajné policie, působilo rozvážně a konsenzuálně, bez drásavých bojů a skandálů, které to provázely v jiných zemích.

Mají s námi samozřejmě společnou tu historii komunismu, ale tu nechme stranou a podívejme se, co je empiricky zjistitelného dnes.

Hodně napoví pohled na tuto mapu.

Jsou na ní zanesena sídla centrál nejdůležitějších německých firem. Vidíme, že ekonomická síla je pozoruhodně rozprostřena po celé zemi, že nemá jedno centrum odsávající odevšad energii jako třeba Londýn nebo Paříž. Taky si uvědomíme, jaké má Německo množství firem dominujících svému oboru, když ne globálně, tak aspoň regionálně, třeba u nás – od velkých strojírenských koncernů přes chemii, kosmetiku, stavební materiály a maloobchod. Najdeme tam značky skoro všeho, co u nás potřebujeme k podnikání a co nakupujeme. Nebo aspoň nějakou značku z těch, které přicházejí v úvahu.

Tedy v západním Německu. Pak tu jsou nové spolkové země, kde není skoro nic.

Pár firem sídlí v hlavním městě. Státní dráhy, které tam spolková vláda přiměla zůstat. Nakladatelství Axel Springer, jež symbolicky sídlilo v Západním Berlíně. Aerolinky Air Berlin, které mezitím zkrachovaly. Berlín je umělá květinka, sice velký, ale v praxi má leccos společného se záměrně periferními hlavními městy jako Canberra nebo Bonn. Jinak je toho na východě pomálu a ne firmy, které by byly nezastupitelné v nějakém oboru. Spíš firmy, jaké existují z nezbytí, jako lokální energetický distributor.

Ne že by tam ekonomická aktivita skomírala. Měřeno hrubým domácím produktem na hlavu mají všechny východoněmecké spolkové země vyšší ekonomický výkon než jakýkoli region Česka kromě Prahy (nejchudší Meklenbursko-Přední Pomořansko je na 82 procentech unijního průměru; české kraje se pohybují mezi 77 a 62 procenty). Mzdy ve východoněmeckých spolkových zemích dosahují 82 procent západoněmecké úrovně, ale vzhledem k nižším životním nákladům je tento rozdíl reálně menší. Čas od času člověk může číst, že třeba nějaká automobilka tam staví závod, který bude nejmodernější v oboru.

Ale centrály těch firem jsou jinde. Ty závody jsou součástí nějakého řetězce, ale o strategii firmy a o strategii celého oboru se tam nerozhoduje. Z periferie proudí informace, ale jen v centru mají plný obrázek. I na periferii mohou přijít do styku s nejnovějšími technologiemi ženoucími změnu – ale jen když o tom centrála rozhodne. Automobilka Volkswagen se teď například odhodlala k radikální strategii přechodu na elektromobily. Spalovací motory se stanou výběhovým programem, jemuž se bude věnovat stále méně pozornosti. Volkswagen může stokrát tvrdit, že rozhodovat o tom, jak se změny dotknou dcer v různých zemích včetně Česka, budou ekonomické faktory, ale jste si jistí, že to tak v praxi bude? Nikdy nikde to tak na sto procent není. Vždy nakonec rozhodují lidé se svými kontakty a zažitými představami. I kdyby se snažili, nebudou nestranní. Němečtí odboráři a manažeři budou mít vždy větší slovo než čeští. A východní Německo je v tomhle na půli cesty.

Celý efekt ale dosahuje dál než jen do ekonomiky. Lidé, kteří rozhodují, vykonávají specifickou činnost. Mají přístup k informacím a získají zkušenosti, které jiní nemají. Musí se naučit určitým věcem, které jiní příležitost naučit se nedostanou. Ty činnosti se prostě u nás nebo ve východním Německu nedělají, anebo je tu firem, kde by se někdo takový něčím zabýval, jen pár (proto by mimochodem žádná vláda neměla dovolit zprivatizovat ČEZ). Určité schopnosti zakrní nebo se nevyvinou.

To má širší důsledky než jen čistě ekonomické a měřitelné. Tam, kde tito lidé tvoří společenskou vrstvu, je to poznat. Bývají bohatší, a tudíž vytvářejí poptávku po určitém zboží a službách, ale výše jejich příjmů je ještě tím nejméně podstatným rozdílem. Pokud se totálně nesegregují od zbytku společnosti, šíří kolem sebe určitou atmosféru – životní postoj lidí, kteří nemají pocit, že se o všem rozhoduje někde daleko, nesrozumitelně a bez ohledu na lidi, jako jsem já.

To, že je česká ekonomika do značné míry řízená z ciziny, má i další důsledky než těch 250 miliard korun odtékajících rok co rok na dividendách. Ale je příznačné, že to dlouho nikdo neformuloval jako problém. Nejdříve začal být diskutován v Polsku, ale to je taky periferní země. Legitimní téma se z něj stalo teprve tehdy, když známý francouzský ekonom Thomas Piketty zpopularizoval studii svého postgraduálního studenta Filipa Novokmeta. I myšlení o svých problémech máme outsourcováno do centra.

Způsoby, jak z toho ven, aby pohledal. Nemá cenu se dívat do minulosti. V 90. letech bylo nutné privatizovat do cizích rukou a lákat západní investice, protože potřebné manažerské dovednosti tu prostě nebyly. Stačí připomenout jména Stehlík, Soudek či Junek (a ovšem ti, kteří je v tehdejších státních bankách úvěrovali). Na sektorových daních je dobré to, že katastrofa, před kterou unisono varovali bankéři a mezinárodní finanční instituce, když je zaváděli Maďaři, se nekonala. Ale to je jen čistě fiskální opatření, kompenzace, která mění povahu věci stejně málo, jako pokuty za porušování ochrany soukromí změní byznysový model Facebooku. Polská vláda zase chce rozvinout vlastní klastry ve vybraných perspektivních oborech, naposledy zveřejnila ambiciózní plán na výrobu vlastních elektromobilů. To ovšem předpokládá víru ve schopnosti polské státní byrokracie, jejíž zdroje zjevně nejsou z tohoto světa.

Ekonomika v celém světě prošla v posledních dekádách akcelerující vlnou konsolidací. Svět, kde v každém městě existovala místní podnikatelská honorace, se sotva vrátí. Společnosti, v nichž určité příležitosti z podstaty věci scházejí, ty popsal spisovatel V. S. Naipaul, který sám kvůli tomu, aby se mohl stát spisovatelem, prostě musel z rodného Trinidadu odejít. Jedním z nejzajímavějších východoevropských, ale vůbec evropských liberálních komentátorů je bulharský politolog Ivan Krastev. A jeden z jeho nejzajímavějších postřehů k současnému populistickému neklidu se obejde bez politologické terminologie. Postkomunistické společnosti, napsal vícekrát, byly v posledních desetiletích odsouzeny k imitování. A imitovat nikoho dlouho nebaví.

To bílé východní Německo na mapě je vlastně grafickým znázorněním jeho postřehu.