Jedině všeobecná důvěra může zahojit společnost roztříštěnou COVIDEM-19

Virové onemocnění COVID-19 má v drtivém množství případů velmi lehký nebo i bezpříznakový průběh, ale u několika procent tzv. „rizikových“ lidí může mít i velký těžký, někdy i smrtelný, průběh. Stav těchto pacientů vyžaduje urgentní hospitalizaci na odděleních intenzivní péče a tam potom péči specializovaným personálem připraveným k léčbě těchto nemocných (poněkud odlišné řízené dýchání než u obdobných jiných situaci, často nutnost využití mimotělního membránového okysličování – ECMO).

Tyto rizikové nemocné jsme schopni s velkou pravděpodobností vytypovat a zajistit jim odpovídající ochranu. Na tomto místě bych si dovolil malé upřesnění textů v rozhovoru pana profesora Prymuly s panem redaktorem Pečínkou, kde je „moje“ formulace, že virus se stává oportunní. Jde spíše o to, že onemocnění COVID-19 se začíná stále více chovat jako oportunní infekce, tj. k rozvoji těžké formy onemocnění dochází prakticky pouze u rizikových lidí, kteří trpí poruchou T „buněčné“ imunity v důsledku jiného vážného onemocnění (tzv. sekundární porucha specifické imunity). Klíčovou roli neuhraje ani tak mutace nového koronaviru, jako spíš vznik specifické T „buněčné“ imunity, která jedince chrání před těžkým průběhem onemocnění. Zde jsou T lymfocyty poškozeny, a proto nemohou svoji ochrannou funkci vykonávat. Zatím je otázkou, jak by se tito lidé chovali při ev. vakcinaci.

Na tuto možnost jsme upozorňovali již s panem profesorem Kolářem v dubnu, jak připouští i pan ministr zdravotnictví, pan profesor Roman Prymula, i on o této možnosti uvažoval, ale lišili jsme se v odhadovaném počtu rizikových lidí. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že se liší míra rizika. My jsme uvažovali asi o půl miliónu lidí, pan profesor Prymula o dvou miliónech. Nemůžeme zde brát v úvahu všechny diabetiky, ale jenom ty, kteří nejsou metabolicky kompenzováni. Dnes už víme víc o mechanismech rozvoje těžkých průběhů, víme, že jde o pacienty, kteří z důvodu nejrůznějších jiných onemocnění mají porušené tzv. T lymfocyty, které jsou nositelem specifické, adaptivní imunity, která se rozvíjí po prodělané i lehké infekci novým koronavirem, ale i po kontaktu s běžnými čtyřmi typy koronavirů, které vyvolávají většinou jen běžná nachlazení. Tato imunita nechrání před bezpříznakovým koronavirovým onemocněním, ale chrání před těžšími průběhy choroby. Domníváme se tedy, že jde smysluplné vytypovat tyto lidi v riziku a vytvářet pro ně optimální podmínky – jiná bude situace třígenerační rodiny v dvoupokojovém bytě, přičemž jeden z jejích členů je léčen klasickou chemoterapií pro zhoubný nádor, jiná je situace třígenerační rodiny žijící v dvoupatrové vilce. V prvním případě by rizikovému člověku  měl stát poskytnout např. pokoj v prázdném hotelu, kam by se mohl nastěhovat i s kočkou nebo s pejskem, samozřejmě bez jakékoliv izolace, ochranné pomůcky, stravy… V druhém případě je situace jednodušší.

Jistě to bude drahé, ale můžete to zachránit lidské životy, navíc jde o vysoce humánní postoj, kterým dá vláda jednoznačně najevo, že je na straně jednotlivých lidí.

Často diskutovanou otázkou je, zda budeme mít do budoucnosti dostatek lůžek, především lůžek umožňujících intenzivní péči. A nejde jenom o lůžka, ale i o lékaře a střední zdravotnických personál, který musí projít speciálním školením. Zatím je počet lůžek ještě dostatečný, o něco horší to je s počtem infikovaných zdravotníků. Proto je zapotřebí pečlivě zvažovat, kteří nemocní jsou indikováni opravdu k hospitalizaci, např. na standardním lůžku, důvod k hospitalizaci na intezivní péči je obvykle evidentní.

Hovoříme-li o rizikových lidech, je zapotřebí kontaktovat nejen všechny praktické lékaře, ale i všechny ambulantní specialisty, kteří jsou často informovanější o závažném onemocnění, pro které je u nich nemocný sledován (aktuální stav, léčba…). Plošné testování považujeme za nehorázné, z medicínského hlediska nepřínosné a přitom ekonomicky velmi náročné, protože by se muselo opakovat. Naopak se domnívám, že by měli být důsledně testování rizikoví lidé, kteří se ocitli v reálném kontaktu s infikovaným člověkem!

Různá další nepřiměřená restriktivní opatření mohou mít až destruktivní efekty na životy jednotlivých konkrétních lidí i na atmosféru v celé společnosti. Některá navrhovaná plošná opatření se mohou opravdu negativně promítat do života lidí, doporučení mají často větší sílu, než pouhá restrikce! Některá navrhovaná opatření jsou i smysluplná, ale vláda si musí uvědomovat, že někteří prostí občané, kteří nejsou přivyklí akademickým diskusím, nemohou dobře pochopit smysl těchto opatření a třeba s nimi mluvit srozumitelně. Ještě více škody napáchaly některé prudké obraty v zdravotnicko-politickém rozhodování. To potom vyvolává nedůvěru lidí, pocity úzkosti či lhostejnosti, setkal jsem se i s obavami z vymáhání dodržování některých opatření mocensky. S pocity solidarity typické pro jaro už je vzácné se setkat.

Vedení státu může zahojit podzimní rány, které společnost utržila, jedině vytvořením vzájemné důvěry a vzájemného pochopení, vytvořením atmosféry uvážlivých a srozumitelných rozhodnutí, ve kterých bude cítit, že všem jde o respektování lidských práv a především o záchranu lidských životů.

Závěrem mne napadají slova Blaise Pascuala, který zdůrazňoval, že myslet pravdivě je zásadou morální, stejně tak, jako se ti, kdo rozhodují, se setkávají sami se sebou a jejich rozhodnutí vypovídá o nich. („…není předmětem zkoumání příroda o sobě, nýbrž příroda, již člověk předkládá své otázky, takže se člověk setkává sám se  sebou.“ Werner Heisenberg).