Buďme pobouřeni von der Leyenovou v tryskáči
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
PAVEL CESTUJE
Český prezident Petr Pavel dnes večer vyrazí na téměř dvoutýdenní cestu po Austrálii a Novém Zélandu. Na prezidentské úrovni se podobná návštěva koná po téměř ...
Jak naložit se zprávou Daily Telegraphu, že předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová použila pro cestu mezi Vídní a Bratislavou soukromé letadlo? To, že zpráva vyšla během rokování klimatického summitu COP26 ve Skotsku, přičemž inkriminovaný let se konal v červnu, naznačuje „klimaskeptickou“ diverzi. Na čemž by se však příznivci boje s emisemi neměli příliš točit, vzhledem k několikatýdenní řadě hlášení o nových studiích, které, jaká náhodička, přišly i letos krátce před klima summitem. Zůstává skutková podstata. Předsedkyně Komise pro cestu dlouhou 50 kilometrů zvolila privat jet. Ale skok z Vídně do Bratislavy je jen pikanterie, soukromým letadlem podnikla vdL od nástupu do funkce více než polovinu svých cest.
Václav Havel, jehož von der Leyenová už kdysi také citovala, pronesl v roce 1991 v Kodani (lauerát Sonningovy ceny) pozoruhodnou řeč o důvodech, proč jdou lidé do politiky, proč vůbec touží po moci. Havel vyjmenovává tři druhy důvodů: 1. chuť něco užitečného vykonat, 2. touha po sebepotvrzení, snaha zanechat stopu, 3. „pestrá paleta výhod, jimiž je život politika – i v těch nejdemokratičtějších poměrech – nutně provázen“.
V lidech, jako jsou von der Leyenová nebo její zástupce, klimatický komisař Frans Timmermans, jsou skoro určitě obsaženy všechny tři důvody.
Pro třetí druh důvodů Havel uvádí anekdotické situace typu: ministr si nemůže kvůli akutní bolesti zubu dovolit zmeškat zásadní schůzi vlády, využije proto služeb zvláštního zubaře, apod. Československý prezident tehdy použil celkem čtyři motivy ze světa výhod: protekční řidič, protekční zubař, služební kuchař a sekretářka vytáčející telefony – ale v každé té situaci chybí příměs, která tento případ von der Leyenové činí tak výbušným: míra pokrytectví, kdy se nasazuje privat jet ve jménu snazšího prosazení plánu, jak normálním smrtelníkům zkomplikovat a podražit cestování letadlem (Green New Deal). Taková míra pokrytectví ve světě klasické politiky, když do něj Havel před 32 lety vstupoval, nebyla.
Oficiální argument, že předsedkyni nezbylo nic jiného než 50 kilometrů překonat tryskáčem, protože měla plný program – sedm evropských metropolí za dva dny –, nedává smysl. Pokud je Green New Deal tak zásadní pro záchranu planety, jak nám elity, a von der Leyenová zvlášť, neustále opakují, má si šéfka Komise na prezentaci revolučního plánu vyhradit desetkrát víc času.
Příběh s tryskáčem ale hlavně není nějaká zanedbatelná pastva pro bulvár ze života politických elit dneška, která se stala omylem, pro ně je to nezbytná součást jejich světa. Dějí se věci, o kterých skoro nikdo neví, a kdyby věděl, tak by jim nevěřil. V rámci boje s pandemií například EU zavedla dotační program pro korporátní tryskáče, tzv. business jety; miliardářům-podnikatelům přispívá na soukromé (samozřejmě služební) poletování mezi alespoň třemi členskými zeměmi. Má to dobré zdůvodnění – aby se v covidové době nezpřetrhala ekonomika. Ale ekonomika snad nejsou jen největší korporace. Nebo: Když letos v červenci Komise představovala konkrétní kroky na cestě za uhlíkovou neutralitou, nachystala i návrh evropské daně z leteckého paliva. Do původního návrhu byly zaneseny následující výjimky: nákladní lety, přeprava byznysmenů a ovšem zážitkové lety (tzv. pleasure flights) – pro koho asi.
Někdo bude ohrnovat nos, že poukazovat na výhody pro miliardáře a točit se na služebním letu von der Leyenové je rozdmýchávání třídní nenávisti a populismus. Je tu však opačné podezření, ttiž že třídním opovržením k plebsu, který si zvykl levně létat a vůbec moc spotřebuje, jsou vedeni architekti klimatické politiky. A že to nejspíš bude populistická revolta, co ještě může zachránit starý, svobodný způsob života.