Život i při největší opatrnosti končí smrtí, říká biolog Komárek
30 ROZHOVORŮ
1
Týdeník Echo připravil zvláštní samostatné vydání výběru nejlepších interview z uplynulých dvanácti měsíců své produkce. Speciál 30 rozhovorů představuje tři desítky českých i zahraničních osobností z oblasti politiky, vědy, kultury i společenského dění. Jedním ze zpovídaných je i psychiatr Radkin Honzák. Přinášíme ukázku z textu, který bude k dostání ve vybraných trafikách od 23. června. Objednat on-line si jej můžete ZDE.
Situace je vážná, ale při každém léčení je třeba dát pozor na to, aby léčebná kúra nebyla pro pacienta nebezpečnější než sama nemoc. To říká biolog a filozof Stanislav Komárek. Dále říká, že nelze mít evropskou svobodu a současně toužit po jistotách, mít zaručenu volnost a nemít přitom odpovědnost. Nevíme, co bude, ale můžeme se domnívat, že to bude jiné.
Scházíme se k rozhovoru na konci prvního týdne nouzového epidemického stavu. Rozhovor vyjde za týden a těžko predikovat, jak se teď říká, co se v blízkém horizontu stane. Ale co v tom vzdálenějším, až epidemie odejde? Co to udělá se společností, naší i evropskou?
Nechci si hrát na proroka, ostatně myslím, že nikdo neví, co přesně přijde. Můžeme se však domnívat, že tak nějak vypadají kulturní rozhraní. Jistěže rozličné války byly rozhraními většími, bylo neporovnatelně víc mrtvých, země byly v troskách. Ale třeba za první světové války se ukázalo, že ženy zastanou mnohé profese, které byly do té doby vyhrazeny výlučně mužům. Ti byli na frontě, takže ženy, o nichž se soudilo, že by ani neuzvedly těžkou pošťáckou kabelu a nebyly by možná schopny nepoplést peníze, začaly dělat pošťačky, a ejhle, ono to šlo! A při tom zůstalo. Až historie s koronavirem pomine, bude proto nejzajímavější si všímat toho, co z ní zůstalo. Ze všech dob, i těch sebehorších, zůstanou nějaké stopy. Jakkoli se Německo snažilo odstraňovat všechny stopy nacismu, tak po něm zůstalo třeba psaní latinkou, která za nacistů nahradila kurent, dále církevní daň, letní čas a ježdění vpravo. Takže bylo by divné, kdyby se neujalo něco i z těchto mimořádných měsíců.
Že třeba budeme dál nosit roušky?
Spíš bych řekl, že to určitě bude nějaká redistribuce moci a majetku. A může to být úspěšný pokus, jak autoritativně řídit společnost… Také si všimněme, že každý evropský stát se pustil do potlačování epidemie po svém, jako by Evropská unie vůbec neexistovala. To se jistě projeví. Také se neví, jaké to bude mít dopady na restaurace, hotely, divadla… A nezmění to chování lidí, bude se jim chtít zase mezi lidi, do divadel, do hospod? Jistě, už teď se mluví o tom, že s krizí se bude bojovat tím, že se „uvolní prostředky“, čímž se myslí, že se natisknou peníze a ztráty se nějak zalepí. Ale jde to? Nejsem ekonom, ale ptám se, jestli platí takové ty staré pravdy, které se kdysi vyprávěly mezi lidem a na nichž jsem vyrostl i já, třeba Kdo šetří, má za tři nebo Komu se zelení, tomu se zelení. Či to byly naprosté nesmysly? A tedy zda jsem byl hlupák já, že jsem jim celý život věřil i se podle nich víceméně choval. Nebo to nesmysly nebyly a i ten vir byl jen epizodou na cestě do nějakého ještě ohromnějšího průšvihu?
Vyhlížení katastrofy je oblíbený obor. Ale pořád se nějak nedostavovala.
No právě, že to pořád nějak šlo. Ale je přece velmi podivné, že ekonomická konjunktura trvá bez větších přerušení – a ani krize roku 2008 s tím mnoho neudělala – už desítky let. To je, jako by se jaro z nařízení státu protáhlo na dvě desetiletí. Nechci tady dělat černé prognózy, uvidíme, praxe je mamka i taťka všeho poznání a třeba ten propad nebude veliký. Ale dnes je to tak, že neroste-li ekonomika pár let za sebou, je to chápáno jako strašlivé neštěstí. Přitom je jasné, že hezky nemůže být pořád. Ve středověkých státech klesal HDP z roka na rok klidně o padesát procent, protože se prostě jeden rok urodilo, druhý zase ne. Teď máme mít dobrou úrodu zaručenou na věčné časy. Pak se něco stane a my na to nejsme vůbec připraveni.
