„Obávám se, že Putin poruší jaderné tabu“

Plukovník US Army ve výslužbě Andrew Bacevich je dnes ředitelem Quincyho Institutu, jednoho z mála v řadě amerických think-tanků věnujících se zahraniční a bezpečnostní politice, který je kritický k zahraničněpolitickému intervencionismu. Náš rozhovor se točí kolem výročí 11. září a jeho dědictví, jak se útok na newyorská Dvojčata otiskl do zahraniční politiky a psychiky Spojených států a do jaké míry neokonzervativci, respektive jestřábové dnes určují politiku Washingtonu vůči Rusku a Ukrajině.

V 80. letech jste velel u západoněmecké Fuldy jednotce, která měla k dispozici jaderné zbraně, říkám to správně?

To je tak strašně dávno... Jednotka, jíž jsem tehdy velel, měla přidělený určitý počet taktických jaderných zbraní. Neměli jsme je přímo k dispozici, byly skladovány dost daleko od našich kasáren. Přístup bychom k nim dostali jen v případě ozbrojeného střetu. Použít bychom je byli mohli až po schválení daleko vyšších šarží, než jsem byl já. Je zajímavé, jak byly tehdy, na vrcholu studené války, kontrolní mechanismy pro použití jaderných zbraní přísné.

Ovlivnila tato zkušenost z armády váš dnešní skeptický postoj k jestřábí politice?

Upřímně řečeno, zkušenost 80. let pro mě, vůbec pro dnešní situaci až tak relevantní není. Z armády jsem brzy po konci studené války odešel. Byla to až pozdější reflexe, uvažování o našich vojenských intervencích po roce 1989 a taky pozorování toho, kam se vyvíjí naše zahraniční politika. Přemýšlel jsem i o dřívějších válkách, hodně o Vietnamu, kde jsem bojoval. Postupně jsem dospěl k vysoce skeptickému názoru na použití vojenské síly. Netvrdím, že ji nelze použít nikdy. Jsem pro za velmi specifických podmínek.

Když se s odstupem jednadvaceti let podíváte zpět, jak 11. září změnilo Ameriku?

Nejdřív bych měl asi něco říct o tom, jak 11. září tehdy vnímali Američané. Vnímali ho jako šokující urážku. Bylo pro nás prostě neuvěřitelné, že Spojené státy mohou být napadeny na vlastní půdě, s takovou silou, brutalitou, že si ten útok může vyžádat tolik obětí na životech. Běžný Američan si tak nějak myslí, že podobné věci se mohou stát jinde na světě, jiným národům. Ale nemají se dít Spojeným státům. Běžný Američan vyrostl v tom, že už nikdy se nesmí opakovat Pearl Harbour. Japonský útok v prosinci 1941, to byla z pohledu amerického národa taky hlavně urážka. Řekl bych, že urážka z 11. září byla v některých ohledech palčivější, přišla totiž ve chvíli amerického triumfalismu. Konec studené války na nás působil jako rozhodující obrat světových dějin, triumfem proti Sovětskému svazu jako kdyby Amerika vystoupila na místo nezpochybnitelného prvenství. A bohužel vláda George Bushe mladšího na teroristický útok toho typu, jaký se prostě neměl stát, odpověděla naprosto rozčileným, vášnivým způsobem. Dá se říct, že nás tehdy opustily smysly. Vláda se rozhodla pro jakousi globální válku proti terorismu a většina Američanů tomu tleskala. Naprostá většina Američanů si představovala, že díky jednoznačné vojenské převaze válku vyhrajeme, i když netušila, co přesně se tím myslí. Po jednadvaceti letech můžeme bezpečně konstatovat, že z globální války proti terorismu se nakonec stala přehlídka vojenské marnosti v Iráku i v Afghánistánu. Dodnes se Američané s tímto strategickým selháním nevyrovnali.

Co to znamená, nevyrovnali? Že k těm následným vojenským intervencím nejsou kritičtí, nebo že z nich nevyvodili správné závěry pro přítomnost, budoucnost?

Myslím, že je u nás silný sklon na ty války zapomenout a předstírat, že se nestaly. Panuje nechuť vyvozovat z těch válek závěry. Podle mého je hlavním závěrem konstatování, že představa o tom, že USA jsou vůdčí světová velmoc, respektive že konec studené války vedl ke vzniku unipolárního světového řádu, je neudržitelná a směšná. Neexistuje žádný unipolární světový řád, ale multipolární řád. V tomto multipolárním řádu je vedle sebe několik mocností, které sice nejsou na stejné výši, ale mají své zájmy a ty je potřeba a) rozpoznat, b) nějak uspokojovat. Jen tak máme šanci, aby ve světě vládl jakýsi pokoj. Myslím, že americká politická elita, lidé, kteří se zabývají zahraniční politikou, tuto novou realitu vnitřně zatím nepřijali.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.