Energetická spása z Alžírska a Egyptu se zdrží. Příští zima bude kritická

ENERGETICKÁ KRIZE

Energetická spása z Alžírska a Egyptu se zdrží. Příští zima bude kritická
Ropa a plyn z Alžírska či Egypta by mohly Evropě vytrhnout trn z paty. Foto: Shutterstock
1
Ekonomika

Echo24

Evropská unie se po ruské invazi na Ukrajinu nadále snaží diverzifikovat dovoz klíčových surovin – ropy a plynu. Jednou z možností by mohlo být severoafrické Alžírsko a také Egypt. V posledních týdnech výrazně vzrostla důležitost středomořského regionu, který by mohl znamenat cestu k energetické bezpečnosti Evropy, uvádí experti. Problém bude nicméně s vybudováním potřebné infrastruktury a proto minimálně příští topná sezóna bude ještě kritická. Energetiku vyrazil řešit do Berlína také český premiér Petr Fiala.

V současnosti získává Evropská unie z Alžírska asi deset procent importované ropy a plynu, upozorňuje server Deutsche Welle. V dubnu podepsala například Itálie kontrakt na dovoz tzv. LNG (zkapalněného zemního plynu) z Egypta a objednala také devět miliard kubických metrů klasického plynu právě z Alžírska. Tyto dvě země mají ve své moci největší ložiska plynu v celé oblasti, dokonce ještě větší než Libye.

Evropská unie si je vědoma, jak velkou roli mohou tyto dva africké státy, tedy Egypt a Alžírsko, hrát v energetické bezpečnosti Evropy, ale minimálně v nejbližší době nebude tato oblast úplně rozhodující. Příprava ložisek uhlovodíků a zvýšení průchodnosti infrastruktury bude trvat déle než rok, nejkritičtější okamžik tak pro Evropu nastane během příští topné sezóny.

„Region v současné době není schopen plně nahradit objemy dovážené z Ruska, alespoň pokud jde o ropu a plyn, ale může významně přispět ke zlepšení situace, pokud producenti plně využijí stávající infrastrukturu, jako jsou terminály LNG v Alžírsku a Egyptě nebo plynovody v Alžírsku a Libyi," řekl pro DW Nadim Abillama, programový pracovník pro Blízký východ a severní Afriku (MENA) v Mezinárodní energetické agentuře (IEA).

„Existuje rozumná šance, že energetické potřeby Evropy by mohly Alžírsku poskytnout určitou páku k tomu, aby došlo ke změně postojů Evropy v otázce Západní Sahary, která se v poslední době znovu rozhořela," řekl DW Marco Giuli z belgické Brussels School of Governance.

Obnovení a posílení starých vazeb, které v případě Itálie vznikly ještě před získáním nezávislosti Alžírska, může vyvolat napětí. Transmed, první hlubinný plynovod na světě, spojil Alžírsko a Itálii v roce 1983. Odhlédneme-li od Berlusconiho éry, zažily obě země pevné vzájemné vztahy.

Přesto nedávné rozhodnutí Alžírska podepsat dohodu s Itálií vyvolalo vlnu kritiky ve Španělsku. Odborníci považují za důvod tohoto rozhodnutí revizi španělské politiky vůči Západní Sahaře. V listopadu Alžírsko uzavřelo jeden ze dvou plynovodů přivádějících plyn na Pyrenejský poloostrov kvůli napětí s Marokem. Jiní vycítili na italské straně značnou dávku oportunismu.

Navzdory různým interpretacím je jeden aspekt podle DW nepopiratelný: Vývozní země si mohou vybrat své partnery a nabídnout další plyn v rámci širší spolupráce, která bude zahrnovat i politické a technologické aspekty.

„Španělské společnosti nemohou nabídnout stejnou úroveň technického know-how v oblasti průzkumu, výstavby zařízení na LNG a pokládání podmořských plynovodů jako jejich italské protějšky," uvedl pro DW Francis Ghiles, vedoucí výzkumný pracovník barcelonského Centra pro mezinárodní záležitosti.

Dobré pověsti se na severu Afriky těší Německo. „Má v Alžírsku pověst spolehlivého výrobce, což se váže k továrnám na traktory a motory, které postavilo v 70. letech minulého století," poznamenal Ghiles. „Vzhledem k tomu, že se tektonické desky v oblasti energetiky pohybují, může nastat ten správný čas, aby Německo a Alžírsko obnovily rozhovor o plynu a obnovitelných zdrojích energie," navrhl.

Alžírsko však není jedinou zemí, na kterou se zaměřuje pozornost. Region východního Středomoří prochází významnými změnami – v posledních měsících došlo za podpory USA k opětovnému začlenění Turecka do regionálního energetického systému a v posledním desetiletí došlo k významným objevům u pobřeží Izraele, Kypru a Egypta.

„Egypt se znovu stal vývozcem zemního plynu," uvedl Abillama z IEA a vysvětlil, že vývozci z východního Středomoří se budou muset spoléhat na terminály LNG, na rozdíl od vývozců ze západního Středomoří, kteří se mohou spolehnout na stávající plynovody.

Problémem v regionálním energetickém sektoru zůstává roztříštěnost Středomoří. Přesto lze podle expertů vyvodit jedno poučení, tedy že kulturní blízkost, dlouhodobé vazby a vzájemné porozumění jsou cenným diplomatickým přínosem, který pomůže maximalizovat přínos Středomoří k energetické bezpečnosti EU.

Jak je na tom Česko?

Snahy o snížení energetické závislosti na Rusku začaly v Česku již brzy po revoluci. To vedlo k výstavbě ropovodu IKL, který začíná v bavorském Vohburgu an der Donau, kde se napojuje na  Transalpinský ropovod TAL přepravující ropu, která je dopravována po moři do terminálu v italském Terstu. Druhou polovinu dodávek pak zajišťuje ruský ropovod Družba, kterým k nám ropa proudí z Uralu přes Bělorusko, Ukrajinu a Slovensko.

Družbou a IKL se loni do Česka dovezlo celkem 6,8 milionu tun ropy. „Uvedenou polovinu z tohoto množství, 3,4 milionu tun, tvořila ropa ruská. Více než milion tun pak dodaly ještě Kazachstán (1,2 milionu tun) a Ázerbájdžán (1,1 milionu tun). Čtvrtým největším dovozcem do Česka byly loni Spojené státy, jež dodaly 0,8 milionu tun ropy. Při výpadku dodávek ruské ropy by tedy muselo dojít k navýšení dodávek ropovodem IKL,“ říká k tomu ekonom Lukáš Kovanda.

Co se týče plynu, na českém území se nachází téměř 2 500 kilometrů tranzitní plynovodné sítě, která dodává plyn například do Německa, Rakouska nebo Itálie. Ze systému dálkové přepravy se pak zemní plyn dostává do vnitrostátních plynovodů.

Až do konce devadesátých let byl jedinou cestou pro export ruského plynu do Evropy tranzitní koridor přes Ukrajinu, Slovensko, Českou republiku a Rakousko. V roce 1999 byl zahájen provoz plynovodu Jamal přes Polsko, který znamenal částečné převedení vývozu ruského plynu na nové přepravní cesty. To pak pokračovalo v letech 2011 a 2012 realizací plynovodu Nord Stream přes Baltské moře a jeho napojením na naši přepravní soustavu prostřednictvím plynovodu Opal v Německu.

Dosud kontroverzním tématem je výstavba Nord Streamu 2, který měl stejně jako jeho předchůdce přivádět plyn z Ruska do Německa. To o postavení nového plynovodu silně usilovalo, protože na levném ruském plynu byla založena celá jeho energetická přeměna, tzv. Energiewende. Proti Nord Streamu 2 se naopak vymezovaly Polsko a Ukrajina, a to jak z ekonomických, tak z bezpečnostních důvodů. Po jeho realizaci by totiž nebyly tranzitními zeměmi, jejich plynovody by se staly méně užitečnými a nedostávaly by tranzitní poplatky. Kromě toho by výstavba Nord Streamu 2 ještě více posílila dominanci Ruska.