Jak se z pluku Svatého Václava stal pluk Jana Husa
ECHOPRIME
V první části Salonu Týdeníku Echo o Bílé hoře (viz č. 44/2020) jsme mluvili o tom, co rozhodlo o porážce vzbouřených českých stavů. Došli jsme k tomu, že stavovskému vojsku chyběla motivace, morálka a možná i náboženský zápal, to naopak nepostrádala druhá strana. Každá taková historická událost, která skončí vítězstvím jednoho a porážkou druhého, vyvolá důmyslné úvahy, co by se stalo, kdyby to bylo naopak. V případě Bílé hory, od níž 8. listopadu uplyne rovných 400 let, je to obzvlášť lákavé – i když také zavádějící. Každý historik, který se tím obdobím zabýval, si na to zkusil aspoň v duchu odpovědět. My bychom tím mohli začít druhou, závěrečnou část naší debaty.
Koldinská: Kdysi se říkalo, že historie nemá „co by, kdyby“, a u předchozích generací historiků se vůbec neslušelo tím zabývat, považovalo se to za pokleslost. My už s kontrafaktuální historií problém nemáme. Takže jsme si v připravované výstavě v Národním muzeu dovolili konstruovat, jak by Praha vypadala, kdyby vyhráli evangeličtí stavové. Asi by se víc podobala saským městům, třeba Drážďanům nebo Lipsku, asi by na Malé Straně nestál Svatý Mikuláš a barokní paláce. Vypadala by tedy velmi zvláštně, možná i ošklivě, takže z tohohle hlediska buďme možná rádi, že to tak dopadlo. Ale my jsme se (v první části debaty – pozn. red.) bavili o konverzi některých českých pánů ke katolicismu či o tom, proč pro ně bylo katolictví přitažlivé. Máme tu příklad u Viléma Slavaty (vůdce katolické strany, jeden ze tří vyhozených z okna při defenestraci), u něho šlo o kombinaci různých vlivů, jednak privátních, protože se chtěl oženit s Lucií Otýlií z Hradce, která byla katolička z bohatého rodu a jako českému bratrovi by mu ji nedali. Ale ty důvody byly i řekněme osobnější. Velmi zajímavě o tom píše ve svých dopisech otci, příslušníkovi Jednoty bratrské, kterému vysvětluje, že on považuje katolickou církev za prvotní a za původní, od níž se ostatní konfese odchýlily – a on se chce vrátit k původním kořenům. A pak tam uvádí, co by mohl pochopit i dnešní člověk. Píše, že se jako katolík díky svátosti zpovědi setkal s možností svěřit se zpovědníkovi. Mohl se vyzpovídat z věcí, které by nikdy nemohl nikomu jinému říct, a to mu neobyčejně pomohlo. Ulevilo to jeho svědomí.
Takže Slavata nalezl v církvi svaté psychoterapeutickou pomoc… V tom má katolická církev opravdu tisíciletou praxi. Ale přece jenom… Ono „obracení na víru“, které nastane brzy po Bílé hoře, mělo i svou drsnou, někdy krutou podobu. Vedlo k mnohému pronásledování, vyhánění, konfiskaci majetku, někdy i k brutálním činům: v Čáslavi je na náměstí před kostelem pomník českobratrskému knězi Matouši Ulickému, který byl v roce 1627 krutým způsobem mučen a pak popraven za to, že podával podobojí. To je druhá stránka toho „návratu ke kořenům“. Při vší pokleslosti toho srovnání se člověku může jevit, že ty časy se pak vrátily ve 20. století v 50. letech a pak za normalizace.
Foltýn: Mně se ten příměr s komunismem nebo normalizací nelíbí. A víte proč? Ve 20. století byl komunismus stejně jako nacismus vychýlením z řádu, bylo to absolutní pošlapání práv a především hodnot, kterých již naše civilizace dosáhla, byl to tedy regres. Za třicetileté války bylo fyzické násilí bohužel norma. A my musíme ty věci vidět kontextu 17. století a tam, nedá se nic dělat, to nebylo nic výjimečného. Vemte si vyhnání hugenotů z Francie, které je srovnatelné s vyhnáním českých protestantů… A máte pocit, že to ve Francii berou jako přelomové období a stovky let temna? Ani náhodou. Prostě to byla a je součást historie.
Francie je ale veliká země, když se Češi zbaví elit, pocítí to mnohem silněji…
Foltýn: Z hlediska ztráty intelektuálních elit to proporčně bylo srovnatelné.
Rak: Jenže oni nevyháněli a nepronásledovali jenom katolíci. Dám vám příklad: v každé druhé klasické anglické detektivce se objevuje ve starém domě nějaká skrýš. A ta původně sloužila – víte k čemu? Aby se tam schovali katolíci, když je pronásledovali anglikáni. V zemích, kde se moci ujali protestanti, se týrali, věšeli a mučili katolíci. Bohužel, byla to doba, která toleranci neznala a ani by nerozuměla tomu, oč se jedná.
Koldinská: V Čechách první konfiskace majetku prováděli evangelíci a první vyhánění, třeba jezuitů, padá také na jejich vrub. Tolerance, jak ji chápeme my, přichází až s osvícenstvím, v téhle době se dá maximálně mluvit o koexistenci nebo o strpění jinakosti. Ale ta jinakost ještě zatím není vnímána jako civilizační hodnota, spíš jako problém, který tady holt je, my ho se skřípěním zubů přijímáme, ale mnohem lepší by bylo, kdybychom byli všichni jedné víry.
Celý Salon Týdeníku Echo si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.
