Případ Mariupol: proč to asi tak drhne

KOMENTÁŘ

Případ Mariupol: proč to asi tak drhne
Humanitární koridory z Mariupolu nefungují Foto: Unian
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Přístav Mariupol měl být prvním velkým městem dobytým ruskými vojsky, což bylo ohlášeno už předevčírem. Podle zpráv ho ještě včera invazní jednotky obléhaly, přičemž v rámci dohodnutého příměří mělo být umožněno obyvatelům město opustit tzv. humanitárními koridory. To však znemožnilo ostřelování, ze kterého se teď obviňují obě strany. Příměří tedy padlo. Zdá se, že o město se dál bojuje.

Je to přitom město, které leží v „proruském“ Donbasu, tedy v oblasti, která měla Rusům spadnout do klína. Očekávalo by se možná, že by je tam přímo měli vítat kyticemi. Možná si to mysleli i v Kremlu.

 

Autor této glosy je poslední, kdo by byl schopen strategických vojenských úvah a rozborů. Ale právě si přečetl knihu slovenského novináře Tomáše Forróa Donbas: Reportáž z ukrajinského konfliktu (v roce 2020 vyšla v Pasece), kde se jméno Mariupol často objevuje a jedna kapitola je mu přímo věnována. Jmenuje se „Proč si jednoho dne ruští lidé oblékli ukrajinské kroje“. Co z ní plyne? Že to může být jinak, než by si člověk myslel.

Mariupol je přístavní město plné továren a špinavých ulic, nad nimiž se neustále vznáší opar páchnoucího smogu, začíná Forró. Kdysi patřil k nejznečištěnějším městům na světě: za to vděčil obřímu závodu Azovstal. Kvůli válce na Donbase se těžký průmysl utlumil, což by mohlo být z hlediska ekologického vnímáno jako plus…

Na jaře 2014 (po Majdanu) patřil Mariupol k prvním městům na východě Ukrajiny, kde se rozjel odpor vůči „proevropskému“ Kyjevu. Srážky mezi separatisty a ukrajinskou armádou vypukly přímo na manifestacích Dne vítězství 9. května, což se v „ruském světě“ vždy velmi procítěně slaví. Přímo uprostřed města došlo ke srážkám mezi proruskými demonstranty a vojáky, načež padly výstřely a zemřelo několik civilistů. Z analýzy vyplývá, že zbraně měli i demonstranti a že vojáci spustili odvetnou palbu, píše Forró. Každopádně se ve městě strhly pouliční boje, které si do večera vyžádaly dvacet jedna obětí. Mezi nimi však byli i ukrajinští vojáci, kteří již byli napadáni polovojenskými jednotkami separatistů. Bylo to pár dní po požáru v Oděse (2. května), kdy zahynulo několik desítek převážně proruských demonstrantů. Obě události, především „oděský masakr“, ale i mariupolské srážky, byly ruskou propagandou uchopeny jako nástup fašistického ukrajinského teroru proti ruskému obyvatelstvu – a v téhle podobě jsou dosud využívány. Zdálo se, že po 9. květnu je Mariupol pro Ukrajinu ztracený.

K zvratu, píše Forró, došlo už na podzim 2014, kdy na město zaútočily jednotky separatistů s tanky a těžkými zbraněmi. Postoje obyvatel prý prošly radikální změnou. Lidé si najednou uvědomili, že jejich město, jakkoli rozdělené, stojí před hrozbou reálného zničení. A ukrajinská „okupace“ prý byla lepší volba než divoké hordy proruských separatistů. V té době, píše slovenský reportér, již proruští ozbrojenci rabovali městské byty a obchody, lidé mizeli beze stopy a na předměstích se ozývaly exploze tankových granátů. Nastala spontánní mobilizace na obranu města: stovky běžných lidí prý pomáhaly stavět barikády a kopat zákopy pro ukrajinské vojáky, nosily jim jídlo a tak dál. Byli to jejich vojáci: ti, kteří je prý přijeli osvobodit, představovali větší hrozbu, přestože k nim etnicky mohli mít blíž. Mariupol se třikrát ubránil masivním pokusům o obsazení proruskými jednotkami. Kdyby byla většina obyvatel na straně separatistů, těžko by se to mohlo ukrajinské armádě podařit. I tady na východě vznikala nová ukrajinská identita. Už nebyla založena na etnickém, ale na občanském základě. Možná by se dalo říct na lokálpatriotickém. Projevem toho je prý Den vyšívaček, který se tam v květnu slaví: „Ukrajinské symboly pro ně nejsou symbolem nacionalismu, ale svobody a hrdosti, že se ubránili,“ píše Tomáš Forró ve své reportáži z roku 2020.

Zní to až moc idealisticky, ale třeba i tohle je jeden z důvodů, proč ruský invazní stroj tak drhne, a to na místech, kde by všechno mělo jít jako po másle. Třeba jste „naši“, ale jestli nám kvůli tomu rozmlátíte město, tak na chuj…

 

 

×

Podobné články