Třicet let od Havlovy velké cesty na Západ

Před třiceti lety podnikl Václav Havel památnou cestu do Ameriky. Zdejší média to teď hojně připomínají. Byla to triumfální výprava s převelice početnou delegací, skutečně nadšeným přijetím. Američtí kongresmani byli z československého prezidenta natolik paf, že jeho projev mnohokrát a mnohokrát přerušili potleskem vestoje, došlo na něj i poté, co Havel zákonodárcům sdělil, že „bytí předchází vědomí“. Prominentní umělci uspořádali pro Havla galavečer. Byla to šťastná chvíle ve šťastné době, troufnu si to tvrdit i dnes, kdy jsou reminiscence na porevoluční roky často zabarvené značnou skepsí (ne že by pro ni neexistovaly žádné důvody).

Při podobném vzpomínání na člověka mohou dolehnout pamětnické smutky – takové už to asi nebude. Jistěže nebude. Tehdejší Havlův americký triumf byl také důsledkem nějakých neopakovatelných historických okolností, není normální, aby příjezd prezidenta z Prahy budil v mocenském centru světa takovou pozornost. A navíc Václav Havel tu mimořádnost historické chvíle zosobňoval způsobem srozumitelným i za oceánem. Byla to také chvíle, která stvrzovala, že lidé z postkomunistické Evropy a velmoci za oceánem chtějí totéž –žít svobodně, že jejich představy svobody se jedna druhé podobají, jsou založeny na podobných hodnotách. Jejich země vyrážejí stejným směrem po stejné cestě, mají jenom trochu zpoždění. Jednou se ale tím plnohodnotným Západem stanou.

Po třiceti letech je ledacos jinak a zdaleka nejde jen o to, že dnešní hlava českého státu by v USA asi takové nadšení nevzbudila (kdyby ji někdo pozval). Kritik domácích poměrů by právem vypíchl i upadlost zdejší politiky, to, že veřejná prostranství mnohých míst v zemi nenaplňují západní standardy vkusu o vystupování a vůbec stylu mnohých zdejších veřejně činných lidí. Na Ameriku a vůbec Západ se mnohé české oko také dívá jinak, se značnou nedůvěrou, jako na místo, odkud přicházejí různé rušivé novoty. Jako kdyby se Česko nezměnilo dost. Nebo se cestou někde ztratilo. Tu dezorientaci, znejistění má ale se zeměmi dnešního Západu společné, jakkoliv jejich projevy mohou být v něčem odlišné. Ta Středoevropany obdivovaná Amerika má dnes prezidenta, který apeluje na stoupence izolacionistickou rétorikou, ve stylu jeho vystupování je znát vliv té nejpokleslejší televizní zábavy, charakteristické jsou pro něj narcismus a agrese.

Zosobňuje-li ale Donald Trump nějaký v širším slova smyslu kulturní posun, dá se to vztáhnout i za hranice tábora jeho stoupenců. Před třiceti lety ale Amerika vítala Havla umělce, který bojoval za tvůrčí svobodu pro sebe i druhé. A tahle hodnota jako kdyby na současném Západě také vycházela z kurzu. Roste tlak na přizpůsobení se skupinovým normám a formální přihlašování se k nim, nevystrkování nosu z ohrádky svrchu přidělené identity. Občas někdo (často autoři spíš konzervativnějšího založení) situaci na americké „kulturní frontě“ přirovná k poměrům v evropských komunistických režimech. Jistě je to v mnoha ohledech naprosto nepřípadné srovnání. Pozorovatel z dálky si však nemůže nevšimnout určitých podobností, které ale nejsou důsledkem tlaku státní moci, nýbrž dozoru, který jde jaksi zdola nebo z mnoha stran virtuálního světa, vede ale k podobným vzorcům chování – ritualizovaným sebekritikám, tiché konformitě, zbabělosti institucí i jednotlivců tváří v tvář nátlaku, k atmosféře, v níž se člověku, který se stal terčem ideologicky motivovaného útoku, snadno stane, že mu bude čelit osamocený, nikomu nebude stát za to riziko.

Může to takhle znít dramatičtěji, než to je, někdy je snadné všimnout si podobných vzorců chování, které se v jiném a jistě ne totalitářském kontextu opakují. Václav Havel před třiceti lety v Kongresu mluvil o specifické životní zkušenosti lidí z postkomunistických zemí, jimž totalitní režim „... dal, aniž samozřejmě chtěl, něco dobrého: zvláštní schopnost nahlédnout občas i trochu dál, než kam může nahlédnout ten, kdo tuto trpkou zkušenost nepodstoupil“. Nedá se říct, že by zrovna česká kultura a české myšlení posledních třiceti let téhle optimistické představě dostály a tu schopnost nahlédnout dál prokázaly. Ale nakonec to, co je potřeba zdůraznit, není ani moc složité, ano, moc partikulární. Jednoduchá pravda, která před třiceti lety lidem, již ve Státech vítali Václava Havla, připadala úplně samozřejmá, stejně jako Čechoslovákům, kteří zprávy o prezidentově cestě doma sledovali. Čerstvě ji formulovala publicistka Lydia Perovičová, která z Miloševičova Srbska odešla do Kanady, kde znepokojeně vnímá nástup společenských mechanismů, které poznala dřív ve svojí vlasti. „Ukazuje se, že svobody nikdy nejsou zakořeněné nadobro. Vydrží jen tak dlouho, jak vydrží lidé, kteří je chtějí uchovat při životě.“

Další texty komentátora Ondřeje Štindla najdete zde.