Do pekel, ale ohleduplně

V Oxfordu tamní studentská unie doporučila, aby se na veřejných akcích netleskalo a místo toho se používal způsob, jímž stejnou emoci vyjadřuje britská znaková řeč, tzv. „jazz hands“. Zpráva toho typu, o kterém se hojně diskutuje na sociálních sítích, přestože se debatérů – třeba těch českých – vůbec netýká. Zároveň ale výstižně ilustruje tezi, pro jejíž potvrzení část publika na zpravodajské servery a sociální sítě chodí – svět se už fakt zbláznil, v zájmu údajného pokroku se staví na hlavu.

Z druhé strany fronty kulturní války se taková reakce může jevit jako další výkřik vymírajících dinosaurů, kteří reflexivně brání pseudohodnoty „normálního světa“, jenž nikdy pořádně neexistoval. Především pak nezdvořilost a neohleduplnost, protože to, čemu se pejorativně říká politická korektnost, je jenom přesvědčení, že by lidé měli brát jeden na druhého ohled a chovat se k sobě slušně. Projevem téhož je i ono nabádání na veřejných shromážděních netleskat, existují totiž lidé, kteří trpí sklonem k tzv. přetížení smyslů (může být symptomem např. autismu, poruchy pozornosti nebo posttraumatické stresové poruchy), pro takto postiženého člověka může být pobyt v místnosti, kde se hromadně tleská, nepříjemný, třeba i těžko snesitelný, vyvolává v nich možná i úzkostné stavy.

To je argument, který se dá brát vážně. Ledacos z toho, co bylo v nějaké době považováno za otravnou novotu, nakonec přece osvědčilo svůj účel, pomohlo to nějakým lidem k lepšímu životu. V polovině osmdesátých let jsem pracoval jako sanitář v Jedličkově ústavu pro tělesně postižené, a když jsme s dětmi na vozíčkách vyrazili do města, byla to vždycky dobrodružná výprava, kterou by bez pomoci dalšího člověka nemohly absolvovat. Pak se rozmohla ta novota – bezbariérové vstupy. Možná je všichni nepřijímali zrovna nadšeně, jistě nějakým stavebníkům zkomplikovaly život. Dnes už na nich nikomu nic podivného nepřijde a život nějaké menšiny je díky nim v nějakém ohledu jednodušší, snáz zvládnutelný. Proč by to nemohlo být podobné s některými vysmívanými novotami dneška? Protože vůbec nemusejí přinést pozitivní efekt do životů lidí, v jejichž zájmu jsou údajně prosazovány.

Snaha prosadit netleskání na Oxfordu je z českého pohledu jistě prkotina, zároveň je to ale jeden z mnoha projevů určitého silného trendu, který je zásadním způsobem protikladný svým deklarovaným cílům – tedy inkluzivitě, ohleduplnosti vůči lidem, kteří jsou třeba postiženi nějakým traumatem, snahou učinit jejich život jednodušší, snesitelnější.

Na takovém cíli není nic špatného, sporná je ale cesta, která k němu má vést. Problém s politickou korektností netkví v tom, že se snaží omezit křupanství. To samo o sobě nepředstavuje hodnotu hodnou obrany a jistě je lepší, když se člověk snaží křupansky nechovat. Úplně jiná otázka ale je, zda ztráty v jiných oblastech, které tenhle údajný boj za zdvořilou ohleduplnost působí, za to všechno stojí. A jestli z něj má prospěch ještě někdo jiný než ti, kdo k němu přistupují čistě mocensky.

Významný americký psycholog a vůbec veřejný intelektuál Jonathan Haidt, k němuž chovají respekt i mnohé osobnosti kulturní levice, dlouhodobě upozorňuje na to, že snaha omezit ve veřejném prostoru nejrůznější spouštěče je v rozporu s tím, jak je možné se s omezujícím traumatem vyrovnat. Doporučení Oxfordských komentoval: „Pokud studenti z Oxfordu nahradí potlesk ‚jazz hands‘, aby některé kolegy ochránili před úzkostí, budou ti kolegové traumatizováni potleskem ještě výrazněji, až opustí Oxford. Přehnané soustředění se na bezpečnost se nakonec vždycky obrátí proti vám.“

Politicky korektní snahy o reorganizaci společnosti a kontaktu mezi lidmi nakonec jsou v rozporu i s poznatky terapeutické praxe. Pokud někdo trpí třeba arachnofobií, nevede cesta k překonání té poruchy přes důsledné vyhýbání se prostorům, kde by se mohli vyskytovat pavouci, ani přes vyhubení pavouků, ale přes postupné zvládání situací, kdy se člověk někde ocitne ve společnosti pavouka.

Navíc všeobecná a veřejně probíraná ostražitost před možnými traumatizujícími vlivy prostředí nakonec může vést k tomu, že těch traumat i „traumat“ nakonec bude víc, a nikoli méně. Opět Haidt: „Když se všichni kolem vás začnou chovat, jako kdyby kolem vás bylo něco nebezpečného – výtahy, některé čtvrti, romány, v nichž se popisuje rasismus –, jste vystaveni riziku, že těmi strachy začnete trpět taky.“ Není nic špatného na snaze ulehčit někomu jinému život a není nutné vidět za každým politicky korektním nápadem jenom projev z řetězu utrženého totalitářského myšlení. Cesta dlážděná dobrými úmysly ale může končit leckde.

Další texty Ondřeje Štindla najdete zde.