Automobilová nirvána

Spolková republika Německo patří k největším vývozcům na světě. Mnoho let trvající konjunktura vedla v řadě oblastí SRN k fakticky plné zaměstnanosti. Česká republika, ekonomicky silně provázaná s Německem, zažívá tentýž boom. Praha se nedávno stala regionem EU s nejnižší nezaměstnaností vůbec, méně než 2 %. Jsme taženi klusajícím býkem.

Současně však v německých médiích panuje velké znepokojení nad plány amerického prezidenta Trumpa uvalit dovozní cla na řadu evropských výrobků – zejména pak na automobily. Závislost německého hospodářského zázraku na produkci a na vývozu automobilů je totiž značná. Co hůře, v posledních letech ještě roste. Přední příčky německého žebříčku největších firem jsou obsazeny výrobci automobilů a jejich dodavateli. Producenti automobilů také dosahují v průměru větších nárůstů obratu než jejich kolegové z jiných branží a cca 80 % tohoto nárůstu pochází z exportu. Celkově, aspoň podle statistik z roku 2015, je téměř 60 % německé průmyslové expanze spojeno s automobilkami.

Taková dominance jednoho odvětví je potenciálně nebezpečná, protože žádná konjunktura netrvá věčně. Exportní ekonomiky jsou vždy zranitelné tím, že proti nim cizí státy zavedou ochranářská opatření; a jak v případě Spojených států, tak v případě Číny dnes Německo nemůže počítat s velkou benevolencí.

Evropská unie je konstruována jako bezcelní zóna, takže zde zatím mohou německé automobilky vyvážet dle libosti. Ale Velká Británie, jeden z nejvýznamnějších dovozců německých vozidel, z ní právě vystupuje a to znamená, že za necelého tři čtvrtě roku může Němcům svoje otevřené dveře zase přivřít, podobně jako to právě činí Donald Trump. Ani v ostatních státech EU není německá hospodářská dominance brána jako banalita. Itálie, jejíž průmysl nedokázal ustát německou konkurenci, se během dvaceti let změnila z největšího fanouška společného evropského projektu v nejvíce euroskeptickou západní zemi vůbec – a složení její nové vlády tomu odpovídá.

Hlavní problém německé automobilové monokultury však není politická reakce v USA, Číně, Británii či Itálii. Politici se nakonec střídají a cla mohou být zase zrušena. Hlavní problém je v tom, že Německu začal ujíždět vlak v jiných oblastech vědy a techniky.

Už po dlouhá léta dostává Německo od vnějších pozorovatelů špatné známky za nedostatečné investice do školství a infrastruktury. Zhruba polovina všech školních budov potřebuje rekonstrukci, některé velmi naléhavě. Podobně začínají vznikat – v zemi, která je závislá na masové produkci automobilů – viditelné problémy s údržbou silniční sítě, zejména mostů. Německá infrastruktura žije už dlouho z podstaty.

Totéž zaostávání se týká také digitálních sítí. Dostupnost rychlého internetu je v Německu mnohem horší, než by se od takové průmyslové velmoci čekalo. Při jarním zasedání Bundestagu si jeden poslanec stěžoval, že v každém pustém polském lese měl na svém smartphonu lepší signál a vyšší kapacitu přenosu než v německých městech. A německá delegace zkoumající možnosti elektronizace státní zprávy se vrátila z návštěvy Estonska se špatnými zprávami – SRN zaostává. Výrok jednoho z jejích členů oběhl německé noviny: „Připadali jsme si tam jako divoši z pralesa.“

Staronová vláda kancléřky Merkelové to však ve svých rozpočtech a plánech nijak nereflektuje. Částky přidělené na infrastrukturní investice se naopak snížily. V roce 2017 vynaložilo Německo jen 20 % svého HDP na investice, z toho jen 2 % šla z veřejných peněz; pro srovnání, v České republice se podíl investic pohybuje mezi 25 a 30 procenty HDP.

Toto je relativně nový vývoj. Ještě devadesátá léta byla v Německu obdobím horečné výstavby. Bylo zapotřebí dostat bývalou NDR aspoň trochu na úroveň západních spolkových zemí, ale aktivita se neomezovala jen na exkomunistický východ. Počínaje rokem 2004 se však trendy překřížily: státní investice jsou od té doby systematicky menší než účetní odpisy majetku, který by bylo potřeba udržovat. Velkým žroutem rozpočtu se naopak staly sociální výdaje, představující nyní v Německu 30 % HDP. Poměr investic k sociálním výdajům je tedy v SRN 2 : 3. Opět pro představu, v ČR je podíl sociálních výdajů na HDP roven 19 %, investice jsou tedy větší.

Výše zmíněné „ujetí vlaku“, co se vědecko-technických novinek týče, je pro Němce a potažmo i pro okolní státy velký problém. Německý IT průmysl nedokázal za posledních deset let vyprodukovat nic nového, zejména pak nezachytil celosvětový boom v oblasti chytrých telefonů a tabletů. Dnešní trh mobilních zařízení je v podstatě rozdělen mezi americkou firmu Apple a různé koncerny z jihovýchodní Asie, ale žádný Siemens apod. na něm nenajdeme. Nejde jen o mobily; investice do oblasti umělé inteligence a robotiky v Německu pokulhávají a počet domácích novinek na veletrzích typu hannoverského Cebitu značně poklesl. Německé továrny mají podstatně méně průmyslových robotů než továrny americké nebo japonské a více spoléhají na práci živých zaměstnanců. Podobně to vypadá s biotechnologiemi a nanotechnologiemi.

Rovněž současný boom soukromé kosmonautiky Německo úplně minul. SRN sice pracuje společně s Francií na nové raketě Ariane 6, ale ta je založena na natolik starých technologiích, že proti americkým novinkám je zastaralá už teď, na papíře. Pokud se Američanům bude i nadále dařit tak jako dosud, bude Ariane 6 v okamžiku prvního testovacího letu (2020) jen velmi drahým dinosaurem, jehož provozní náklady budou mnohokrát vyšší než u nových amerických raket. Ještě před pouhými třemi lety přitom ESA dominovala komerčnímu trhu s vynášením satelitů na oběžnou dráhu. V roce 2016 ji však předběhla americká společnost SpaceX se svými raketami Falcon 9. Ačkoliv Američané startují z Floridy, k čemuž potřebují více paliva než jejich evropští konkurenti z rovníkové Francouzské Guyany, dokázali svoje technologie vylepšit tak, že rodinu raket Ariane nechali daleko za sebou.

Je zajímavé, že toto všechno si v Německu uvědomují. Hospodářská periodika jsou různých varování a výstrah plná. Vedení země ale není schopno na situaci nijak reagovat. Ani minulá velká koalice, která ještě v Bundestagu disponovala významnou většinou hlasů, neudělala proti technologické stagnaci Německa nic. Ta současná, nacházející se ve stavu permanentního vnitřního konfliktu kolem azylové a migrační politiky, má zcela jiné starosti.

Zatím tedy Německo a s ním i Českou republiku táhnou auta, auta, auta. Dokud je o ně zájem a dokud proti nim nestojí celní bariéry, bude konjunktura pokračovat. Ale jakmile tyto podmínky skončí, nebude za ně žádná náhrada; a to bude náraz na hodně tvrdou zem.