Blitzkrieg nevyšel ani Rusku, ani Západu

KOMENTÁŘ

Blitzkrieg nevyšel ani Rusku, ani Západu
Od summitu zemí skupiny G7 nelze čekat nic přelomového. Účinné sankce, které Západ mohl uplatnit, už platí. Jejich dopad na Rusko je citelný, avšak postupný. Oslabuje je ovšem to, že země Západu už světu tak ekonomicky nedominují jako ještě třeba v 90. letech minulého století. Foto: Úřad britského premiéra
1
Komentáře

Lukáš Kovanda

V bavorských Alpách v neděli začal summit zemí skupiny G7. Tato skupina sestává z klíčových ekonomik Západu. Těžko už jejím všem členům přisuzovat adjektivum „světově nejvýznamnější hospodářství“, jež jim bezesporu svého času náleželo.

Taková Itálie, ač stále člen skupiny G7, už prostě nepředstavuje světovou ekonomickou špičku. Jde o přestárlou a předluženou ekonomiku, s dluhem kolem 150 procent HDP, kterou před bankrotem chrání tištění bilionů eur a manipulace s úroky v podání Evropské centrální banky, jeden ze zdrojů současné inflace nejen v eurozóně, ale také v ČR.

Italské dluhy splácí tedy i Češi, ač eurem neplatí. Inflaci si Česko z podstatné části, ze zhruba 60 procent, dováží, a to i z eurozóny, která je největším obchodním partnerem ČR. Pokud by tedy eurozóna bojovala s inflací agilněji, v Česku by byla inflace nižší. Jenže agilní boj eurozóny s inflací by přiblížil bankrot právě Itálie.

Zákaz vývozu ruského zlata, jejž na summitu G7 lídři Západu zřejmě dojednají, je jen PR. Chtějí vyslat signál, že proti Rusku stále něco činí. Dokud však nedojde k výraznějšímu omezení vývozu ruského plynu a ropy, jde o plácnutí do vody. Zlato před pandemií a válkou, v roce 2019, představovalo jen 1,6 % ruského vývozu. Tedy nic moc.

Lídři zemí skupiny G7 se budou na summitu také snažit přijít na způsob, jak omezit vývoz právě ruské ropy. Spojené státy navrhují zastropování jejích cen. Drtivá většina tankerů, které ruskou ropu vyváží, je pojištěna na Západě; v Británii a v EU. Spojené státy tak navrhují, aby bylo pojištění umožněno jen těm tankerům, které ropu vyvezou za cenu nižší, než je strop. Tankery, které by vyvážely ropu dráže, by na pojištění nárok neměly.

Tento návrh Spojených států ale vyžaduje, aby EU stornovala své tak bolestně dojednané embargo na ruskou ropu. To se má zpočátku, od příštího roku, týkat hlavně právě ropy přepravované do EU tankery. Jestliže by návrh USA prošel, EU by tedy vlastně zařadila zpátečku, zrušila embargo a dovoz ruské ropy umožnila, bude-li za zastropovanou cenu.

Navíc Rusko takový krok už předjímá a umožňuje tankerům se pojišťovat u své vlastní organizace.

Od summitu zemí skupiny G7 tak nelze čekat nic přelomového. Účinné sankce, které Západ mohl uplatnit, už platí. Jejich dopad na Rusko je citelný, avšak postupný. Oslabuje je ovšem to, že země Západu už světu tak ekonomicky nedominují jako ještě třeba v 90. letech minulého století.

Pokud by se k sankcím proti Rusku připojily ekonomiky typu Číny, Indie, Indonésie, Saúdské Arábie a dalších, byly by neskonale účinnější. Jenže to se nestane.

Západ od 90. let totiž ekonomicky povážlivě ztrácí na svém globálním hospodářském významu. Takzvaná hyperglobalizace, která trvala od první poloviny 90. let až do uplynulých let, kdy ji ukončila Trumpova obchodní válka s Čínou, pandemie a konečně válka na Ukrajině, způsobila přesun ekonomické síly ve světě ze stárnoucího Západu zejména do dynamické, demograficky mladší Asie.

S poklesem svého ekonomického významu ztrácí Západ také na významu geopolitickém.

Válka na Ukrajině přitom Západ nutně dále oslabí. Ekonomiky i geopoliticky. Ne snad, že by sankce vůči Rusku vůbec neúčinkovaly, jen se prostě nedostavil jejich „blitz-efekt“. K žádnému okamžitému hospodářskému zruinování Ruska nedošlo. Tak jako se Rusku nepovedl „blitzkrieg“ na Ukrajině, Západ nedokázal bleskově Rusko udolat ekonomicky. Naopak poznává, že jeho vlastní sankce jsou mu velkou zátěží, vrací se jako bumerang, zatímco Rusko navazuje těsnější ekonomickou spolupráci s Asií, s Indií či Čínou.

Západ dosud nepochopil, že 90. léta už jsou navždy passé. Ostatně složení summitu zemí skupiny G7 to dokumentuje. Od první poloviny 70. let se summitu účastní lídři Spojených států, Japonska, Německa, Británie, Francie, Itálie a Kanady. Třeba ještě v roce 1995 představoval podíl těchto zemí na světovém HDP celkem 53,7 procenta. V roce 2019 už to bylo jen 39,9 procenta. A to jen díky tomu, že o něco vzrostl podíl Spojených států, ostatní jmenované země si citelně pohoršily.

Lídři Západu už se neobejdou bez budování spojenectví napříč světem. Už nejsou lídry světa, ale jen lídry jednoho ze světových bloků. Válka na Ukrajině to ilustruje. Západ musí umět vyjednávat aliance se zeměmi typu Indie nebo Indonésie. To ale předpokládá minimálně dvě věci.

Zaprvé, že dokáže získat zpět ekonomickou sílu, a tedy i respekt ve světě. Pokud bude přestárlý a předlužený, maskující své potíže tištěním peněz, respekt nezíská. Musí se vrátit k práci, k vytváření hodnot, ne jen stále žít ze své historie a podstaty, na kterou navíc ještě jeho „progresivní“ část populace nezřídka plive. Musí přestat lenivět v síti sociálních jistot a všemožných nároků.

Západ se ale také bude muset vrátit k reálpolitice. Své hodnoty totiž bude moci světu vštěpovat zase až tehdy, bude-li ekonomicky silný. Vždyť kdo by stál o hodnoty, které vedou k ekonomickému a geopolitickému slábnutí?

Rusko v „morálním bankrotu“

Alespoň symbolickou útěchou tak Západu na „jeho“ vrcholném summitu, summitu zemí skupiny G7, bude to, že Rusko během něj zbankrotuje. Stane se tak v pondělí v časných ranních hodinách středoevropského času.

Tento bankrot však bude jiný. I proto je otázkou, kdo jej vlastně oficiálně vyhlásí.

Běžně státy bankrotují tehdy, když nemají peníze nebo ochotu svůj dluh věřitelům splácet. Rusko však peníze má. A má i ochotu. Jenže země Západu jej chtějí vytrestat za to, že vede válku na Ukrajině. Zablokovaly mu tedy všechny způsoby, jak mohlo své závazky vůči věřitelům vyrovnat. Mohly tak učinit proto, že v mezinárodním finančním systému má hlavní slovo stále ještě Západ. Klíčové mezinárodní banky i vypořádací střediska jako Euroclear nebo Clearstream, stejně jako systémy typu SWIFT, umožňující rychlé přeshraniční platby, jsou totiž právě v jeho rukou – tedy v rukou zemí typu Spojených států, států EU či Británie.

Půjde tedy o technický bankrot. Rusko totiž má prostředky na to, aby mohlo řádně uhrazovat své běžící splátky. A uhrazovat je chce. Úhradu však znemožňují sankce. Nastává tak paradoxní situace, kdy Rusko deklaruje připravenost dané splátky uhradit, avšak v rámci mezinárodního bankovního systému je mu to v důsledku sankcí samotným Západem znemožněno. Západ tedy Rusku vlastně sám zakázal, aby mu dluh splácelo, a na základě toho se Rusko ocitne v bankrotu.

Západ přesto argumentuje, že to, zda Rusko zbankrotuje, či ne, je jen jeho volba. Vybralo si však válku. A setrvává v ní. Pokud by si vybralo mír – či alespoň podnikalo zásadní a věrohodné kroky k míru vedoucí –, Západ by mezinárodní finanční systém odblokoval a Rusko by mohlo začít svůj dluh zase řádně splácet, a být tak řádným členem mezinárodní komunity. Rusko takto ale zbankrotuje proto, že jej Západ za řádného člena nemá. Má jej naopak za vyvrhelský stát, s nímž nechce mít nic společného, tím méně s ním obchodovat a půjčovat mu. Je to tedy vlastní „morální bankrot“ Ruska, alespoň tedy v očích Západu. Splátky ruského dluhu – včetně těch západním věřitelům – však splatnosti nepozbývají.