Tajuplný případ v Polné

„Pamatuju si na Polnou jako na městečko pouze s náměstím, na kterém se tyčil skoro až do mračen veliký kostel, na kterém pod nebem visely černé hodiny.“  

To píše Bohumil Hrabal v textu Obrazy, ze kterých žiji, v němž evokuje své nejstarší vzpomínky. V nich má Polná své důležité místo, tady se mu totiž probudilo vědomí, tady byl také poprvé u historického dění, zažil tu jako čtyřletý konec války a vyhlášení republiky. Já si na to město na Vysočině pamatuju, když jsme do něj na podzim 1989 došli se zeměměřičskou partou, o které jsem tady psal před týdnem.

Přibližovali jsme se k ní od Žďáru a už zdálky byla vidět kostelní věž, která vyrůstá z monumentálního barokního podstavce chrámu Nanebevzetí Panny Marie, ke kterému jsme nakonec dorazili. Přišli jsme na náměstí a já byl udiven jeho rozlehlostí, neboť jsem si představoval Polnou jako větší vesnici uprostřed polí. Určitě jsem tehdy věděl o Hilsnerovi a hilsneriádě, asi jsem si všiml pamětní desky o pobytu mladé Boženy Němcové (1840–42), která tu narazila poprvé na vlastence. Ale to byla doba hluboce předinternetová a ani historické tabule nebyly v té době běžné, navíc, co by tam asi v roce 1989 o Židech, Anežce Hrůzové a především o roli TGM v případu stálo? Vlastně to byla doba, kdy člověk přišel do nějakého města a musel si vystačit sám s tím, co věděl nebo vytušil nebo si pak někde přečetl, a to ještě musel pracně hledat hodnověrné prameny. A dobrá literatura o Masarykovi byla před rokem 1989 téměř nedostupná.   

Ale na co si vzpomínám zcela jistě, byla kašna na náměstí, protože jsme si u ní sedli a pojídali menáž, kterou jsme si přinesli, rohlíky, sýr a kus salámu, a protože jsme si tam udělali pauzu, tak já tam u té kašny na chvíli pod říjnovým zbytkovým sluncem usnul. A asi to bylo příjemné, takže můj dojem z toho města byl příznivý, a když jsem se tam pak párkrát během následujících devětadvaceti let vrátil, vždy se mi tam zase líbilo a oceňoval jsem, jak se Polná zvedá a opravuje a jak se z ní stává hezké město, kterým vždycky byla, jenom se ta kvalita musela udržet. To už jsem znal i roli Polné v životě Bohumila Hrabala, protože četba toho textu, který vyšel v roce 1982 v oficiálně vydané knížce Domácí úkoly z pilnosti, se mi protnula se spacím zážitkem u kašny, v níž, jak se lze v tom textu dočíst, se malý Hrabal málem utopil. Píše tam totiž, jak se jednoho nedělního odpoledne opíral o zábradlí kašny a díval se dolů na „naházené šestáky, třpytící se mince“, a jak se tak nakláněl, svezl se do hluboké kašny a spadl do vody. „Bylo poledne, slyšel jsem tlouci hodiny, slyšel jsem vyzvánět polední zvon, a zase jsem viděl jen samé světlo.“ Malého Bohouška, maminčin poklad, zachránila, jak mu pak později vyprávěli, jedna paní na kolečkové židli, která hleděla na náměstí z prvního patra a spustila povyk, takže poloutopeného Hrabala vytáhli a doktor Michálek z něho musel vylívat vodu…  

Ale nebylo to poprvé, co Hrabal málem přišel o život, protože předtím, to byl úplně malý, prý spadl v Polné z lávky do potoka a už tehdy viděl to světlo, ale i tam ho zachránili, i když se zprvu rozneslo, že se utopil, a nějaké děti mu již nosily svaté obrázky do rakve. A člověk se těžko ubrání dojmu, že šlo o neuvědomělé suicidum, o pokus odejít ze světa ke světlu, k čemuž Hrabal měl sklony celý život, neboť pokušení smrti mu bylo vždy blízké a vždy ho nějak oslovovalo a inspirovalo. V Polné začal ten proces, který se dovrší až na římse nemocničního pokoje na Bulovce 3. února 1997. Protože do Polné přijede v roce 1915 s dvacetiletou maminkou jako dvouletý, to se ovšem ještě nejmenuje Hrabal, nýbrž po mamince Kilián a je nemanželské dítě, když důstojník c. a k. rakouské armády Bohumil Bleha zmizí brzy po činu. V Polné na ni již čeká František Hrabal čili Francin, účetní městského pivovaru v Polné, který si ji 7. února 1916 tady v Polné v onom chrámu Nanebevzetí Panny Marie vezme za manželku a brzy poté malého Bohumila Kiliana adoptuje, čímž se z něho stane Hrabal. V Polné se začíná do něj usazovat i ta maloměstská vrstva, která je v jeho poetice obzvlášť důležitá, ta vrstva složená z idyly ještě předmoderní, z něčeho, co zbylo v době jeho dětství a mládí zvláště v menších městech snad ještě z baroka, které speciálně tady v Polné zanechalo nádherný výtvor právě v interiéru onoho chrámu, který patří k nejkrásnějším v téhle zemi. Nad svatebním slibem jeho matky Maryšky a (nevlastního) otce Francina se skláněly fantastické štuky a baldachýny, jež tu zanechali italští mistři, které začátkem 18. století povolali majitelé polenského panství Dietrichsteinové, na jejichž erb s vinařskými noži lze narazit na různých místech Polné. 

Tady v Polné se tedy Hrabal poprvé rozhlíží po světě a začíná vnímat mimo jiné: má sourozence Slávka čili Břetislava Hrabala, který se narodí v Polné 25. září 1917. I když je malý Bohumil obklopený láskou a starostlivostí, jeho dětská duše to vše nějak transformuje ve stav úzkosti a dětského strachu, že o lásku přijde, že ji ztratí, takže ji o to víc touží získat, třeba tím, že se rád předvádí, je tím roztomilým a svérázným kloučkem, který v kamizolce a klobouku s rakouským četnickým pérem kráčí městečkem, kde se však nezastavil čas, nýbrž dal se do pohybu, protože tady, v Polné, čtyřletý Hrabal zažije konec války a vyhlášení republiky a o šedesát let později to takto vylíčí: „Najednou bylo náměstí plné lidí a všichni křičeli a zpívali a všichni měli tváře rozjař(GENIUS LOCI) ené jak o svatbě, pamatuji se, že ten čas nikdo nechtěl vědět, proč se dívám na hodiny, ani co řeknu o mamince a tatínkovi, nikdo si mne celý čas nevšímal, dokonce mne odstrkovali, pořád se dívali vzhůru na prapory, chodili po náměstí jako já v červených košilích a jen zpívali a provolávali Sláva! Pamatuji si, že na zemi leželi orlíčci, sbíral jsem je, na zemi ležel veliký orel stržený z radnice a lidé mu s jásotem rozdupávali křídla, viděl jsem, jak na náměstí lidé pálili prapory v černých a žlutých barvách, pamatuji se, jak přicházeli vojáci a strhávali odznaky z čepic a dupali po nich, pamatuji se, jak pan doktor Michálek držel řeč a třásl rukou ze svého bytu v prvním patře na náměstí. Pamatuji se jen, že lidé i mne objímali a křičeli na mne Je konec války! Ale já jsem to nevěděl, nechápal jsem nic. A zatímco lidé pořád jásali, já jsem byl smutný, viděl jsem, že lidé si mne nevšímají, že můj červený kabátek a klobouk s červeným peřím už nikoho nezajímá…“

I v Polné se tedy slavilo. Bylo to devatenáct let po případu polenské vraždy a po bouřlivých měsících hilsneriády. Do ní tak zásadně zasáhl muž, který nyní, tedy v roce 1918, byl miláčkem národa a jehož jméno možná polenští občané vyvolávali. Jak to asi vnímali a co přitom cítili? Masaryk do Polné dvakrát za sebou přijel v prosinci 1899. Píše o tom v nejlepší knize o hilsneriádě Tajuplná vražda Jiří Kovtun. Pod krycím jménem dr. Boeck si Masaryk přijel prohlédnout město a místo vraždy. V obou případech přijel vlakem do Šicndorfu, dnes Dobronín, odtud musel ještě šest kilometrů pěšky: při druhé návštěvě hustě sněžilo a Masaryk se po cestě jednou „naznačky natáhl“. V Polné ho přijal dr. Michálek, ten, co bude zachraňovat malého Hrabala a bude řečnit 28. října na náměstí. Kovtun píše, že asi věděl, že jde o Masaryka, ale nedal nic znát. Nebyl jeho přívrženec a domníval se, že do případu diletuje: Michálek, stejně jako velká většina národa, včetně inteligence, nevylučoval, že by mohlo jít o rituální vraždu. To bylo pro Masaryka nepřijatelné. Odjížděl z Polné ještě víc zatvrzen a odhodlán. 

O patnáct let později se v městečku, kde se nezastavil čas, objeví na čtyři roky svého života největší český spisovatel dvacátého století. Málem se tady utopil, takže by literární historie nabrala jiný směr. Možná by to stálo za pamětní desku. Jenže je tu problém: ty kašny jsou v Polné na náměstí dvě.