Buňky místo nádraží. Definitivní vítězství nad Rakouskem

Stovky téměř nevyužívaných kostelů by mohly být brzy nahrazeny mobilními stavebními buňkami, tzv. modulárními kaplemi, které by bohatě dostačovaly duchovním potřebám zbylých věřících. Stát i církev by ušetřily miliardy korun na nerentabilní opravy beztak zpustlých a liduprázdných chrámů. Výhodou meditačních buněk by bylo, že by byly vyhřívané, unifikované a ekumenické, takže by podporovaly toleranci a cítit bezpečně by se v nich mohli i přespolní. Při předpokládaném poklesu křesťanů až k jejich úplnému vymizení by mohly plnit roli například omyvatelného sociálního zařízení. Wi-fi by byla zajištěna. Co byste chtěli? Nebuďte sentimentální!

Ne, zatím nejde o kostely, jde o nádražní budovy. Správa železniční dopravní cesty (SŽDC), jež je v České republice až na výjimky jejich vlastníkem, prý uvažuje, že řadu z nich by mohly opravdu v dohledné době nahradit „domky smontované ze stavebních buněk“. Na místě celá desetiletí neudržovaných budov by se mohly brzy objevit laciné kontejnery, jejichž výhodou je rychlá montáž a laciná údržba. 

Samozřejmě předpokladem je, že se nejprve zbourají stará nádraží. A těch není vůbec málo: SŽDC se „stará“ o 1500 nádražních budov, z nichž lze prý ekonomickou návratnost očekávat jen asi u padesáti nejvytíženějších. Ne že by všechny ostatní byly určeny hned k demolici: nejprve se uvažuje o „modulech“ na neelektrifikovaných tratích a u budov již nenávratně zchátralých. Ale vzhledem k chronické neschopnosti udržet v téhle zemi nejen nádraží, ale vlastně cokoli, včetně demokratického systému, ve slušném stavu se lze obávat, že mnoha klasickým budovám zvoní hrana.

Hustou železničních síť zanechala v Českých zemích (až na výjimky) habsburská monarchie. Její nezbytnou součástí byly stovky nádražních budov, které vplynuly do české a moravské krajiny, staly se rysem jejího charakteru a jejího kulturního typu. Nádraží se žlutobílou omítkou, tedy v císařských barvách, byla záchytnými body civilizace, která měla svůj řád a úroveň. Cestování po železnici bylo nikoli znakem sociální nouze, ale modernity. K ní patřila fungující nádraží, kde se cestující mohl občerstvit (nádražky vesměs zmizely), umýt a osvěžit (vždy tekla čistá voda), koupit noviny a kuřivo (trafiky přestaly existovat), potěšit se pohledem na výzdobu (muškáty byly obligatorní a výpravčí se předháněli, kdo bude mít lepší, dnes jsou spíš výjimkou), případně i přespat, protože součástí nádraží byly na malých městech hotely, jež jsou dnes veskrze ve stejně zoufalém stavu jako ta nádraží. Kvalita a úroveň těchto symbolů civilizace byla vysoká, srovnatelná s poměry v bohatých zemích Evropy. O její podobě se lze přesvědčit v dnešním Rakousku, tam většina nádražních budov i na malých městech a vesnicích zůstala funkční a udržovaná, často vybavená nádražní restaurací, či aspoň bufetem, ve kterém zase povolili popelníky.

Stav českých nádraží je naproti tomu katastrofální. Polorozbořené, zpustlé, léta neopravované a neudržované barabizny, jejichž zpuchřelá fasáda přitom skrývá náznak minulé krásy a důstojnosti. Je pravda, že sem tam se nějaké nádraží opraví, ale člověk už za pár let trne, kdy zase začne pustnout, neboť v téhle zemi dělá největší problém schopnost udržet věci v pořádku. Padají mosty, které se zapomínají opravovat, pustnou nádraží, neboť se zapomíná, že se o ně musí pečovat. Pak se pomalu hroutí, zarůstají plevelem a mění se v obludy hyzdící krajinu a trať. Cestující raději odvrátí pohled, a když tam náhodou musí vystoupit, spěchá pryč, aby snad na něj něco nespadlo anebo do něčeho nešlápl. Pak nějaký expert ze SŽDC vyhodnotí, že investice je nevratná, budova je nerentabilní a nejlepší by bylo ji shodit a dát na její místo modulární krabici, ve které bude chvíli fungovat wi-fi. Možná i na záchodě, kam už se za pár týdnů zase nikdo kvůli jeho stavu neodváží jít. Sto let od svržení monarchie bude mobilními buňkami definitivně završeno.