Srpen 1968 byla akce jedněch komunistů proti druhým

Srpen 1968 prodloužil standardní komunismus na našem území o dvacet let. Načež byl tento ovšem poražen a zkrachoval. Invazi a okupaci odsoudily skoro všechny zúčastněné země už skoro před třiceti lety. První bylo, tuším, Maďarsko. Nenajde se v České republice (ani ve světě) nikdo svéprávný, kdo by vojenskou invazi z roku 1968 nějak hájil nebo se jí zastával.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy (z dnešního pohledu vojsk Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Polska, Maďarska, Bulharska, Německa, Litvy, Lotyšska, Estonska, Gruzie, Ázerbájdžánu, Kazachstánu, Arménie…) a následná okupace výrazně ovlivnily můj život, celé moje mládí. Tu každodenní práci tady ale pak dělali dvacet let naši domácí lidé. Cizí armáda byla zalezlá někde za Lysou nad Labem a moc se neukazovala, celých dvacet let.

Teror v srpnu 1969 a brutální potlačení demonstrací občanů dělali čeští milicionáři a policejní jednotky. Tuhle část začátku normalizace v srpnu moc nezdůrazňujeme.

Srpen 1968 byla akce jedněch komunistů proti druhým. Nebyl to boj národů. Udržení komunistického impéria. Naši zrádci na nejvyšších postech (Biľak, Indra a spol.…), kteří v roce 1968 zvali dopisem cizí armádu a připravovali tu kolaborantskou „dělnicko-rolnickou“ vládu, nebyli po převratu 1989 nijak potrestáni. Někteří z podobných stalinistů ještě volili v prosinci 1989 Václava Havla prezidentem. Většinou jsou už po smrti, tak teď po padesáti letech to s nima už fakt nevybojujeme – tu pozemskou spravedlnost. Bohužel.

Srpnová invaze znamenala ve světovém kontextu definitivní zlom a úpadek – klasického komunismu. Propagandisticky se z toho už nikdy nevzpamatovali. Začátek zániku. Na západě přeskočila výhybka k současným formám kulturního marxismu (není o nic lepší), u nás na východě vydrželi 15–20 let. Ale skutečnou důvěru obyvatelstva ztratili. Zvlášť markantní to bylo v naší generaci – „Husákovy děti“ z paneláků, následní studenti v roce 1989. Při prvním otřesu impéria komunismus nikdo nehájil. Rozpadl se.