Co se dá dělat s inflací?

ÚHEL POHLEDU: Česká národní banka (ČNB) včera poprvé pod částečně novou bankovní radou a zejména pod novým guvernérem Alešem Michlem rozhodovala o nastavení úrokových sazeb. Moc se nevědělo, co čekat. Část ekonomů odhadovala, že ČNB opět kvůli inflaci, která se nebezpečně blíží dvaceti procentům, zvýší své signální úrokové sazby. Část naopak vycházela z toho, že o novém guvernérovi se předpokládalo, že není vyšším úrokovým sazbám nakloněn. Nakonec padlo rozhodnutí ponechat úrokové sazby na stávající úrovni. Dvoutýdenní repo sazba tak zůstává na 7 %.

Celé to má ale ještě jeden přesah, o kterém se moc nemluví. Totiž kdyby ekonomická teorie říkala naprosto jasně, že pro sražení inflace je nutné udělat to a to, patrně by to ČNB udělala a nikdo by o tom dopředu nepochyboval. Jenomže tak to není. Politická příslušnost může vnést pochybnosti do kroků centrálních bankéřů jen tam, kde je nějaký volný prostor pro rozhodování. A volný prostor pro rozhodování je tam, kde je nejistota.

Značná část lidí vychází z předpokladu, že mezi úrokovými sazbami a inflací je jakási lineární závislost. Anebo alespoň jiná matematicky kvantifikovatelná závislost, když už ne lineární. Prostě že když zvýšíme úrokové sazby o X, inflace se sníží o Y. A pokud chceme dosáhnout inflace takové a makové, stačí prostě jenom spočítat si, nakolik mají být úrokové sazby nastavené, a nastavit je tak. Jenomže tak to není.

V realitě zvyšování úrokových sazeb funguje proti inflaci jen za určitých okolností. Vlastně můžeme jít ještě dál a zevšeobecnit: Jakékoliv kroky hospodářské politiky, ať už monetární politiky centrální banky, nebo fiskální politiky vlády, fungují směrem k cíli, kterého mají dosáhnout, jenom za určitých okolností – totiž za podmínky, že ekonomika je vychýlena z jakéhosi dlouhodobého rovnovážného normálu „jen trochu“. Vysvětlím.

Když mnohé centrální banky světa prakticky od roku 2008 snižovaly úrokové sazby a tiskly další peníze za účelem podpořit hospodářský růst, nefungovalo to, žádný růst to nepodpořilo. A fungovat to nemohlo prostě proto, že není „jen malým“ vychýlením z dlouhodobého rovnovážného normálu, aby úrokové sazby byly roky a roky nulové.

Není normální, aby to trvalo roky, a není normální, aby byly nulové. Obojí je enormně špatně, natož dohromady. V tu chvíli je bizár tak velký, že ekonomika na něj nereaguje požadovaným zrychlením růstu. Ekonomika by reagovala zrychlením růstu, pokud by na půl roku byly sníženy úrokové sazby ze 3 % na 2,5 %. Ale nikoliv, pokud na mnoho let jsou snížené na nulu.

A analogicky to platí i dneska. Pokud bychom měli inflaci 4 % a zvýšili bychom úrokové sazby z 3 na 3,5 %, během pár měsíců by se to projevilo ve snížení inflace. Ale v okamžiku, kdy máme (poslední známou) inflaci 17,2 % a úrokové sazby na 7 %, pak už na nějakém dlouhodobém normálu opravdu, ale opravdu nejsme.

Důvodů, proč je politika ČNB proti inflaci do určité míry bezmocná, je víc. Jedním z nich je to, že jde o inflaci dovezenou v cenách materiálů a surovin. Dalším důvodem je to, že inflace je poháněna evropskou zelenou agendou. Ještě dalším důvodem je to, že koruna odmítá posilovat, protože česká ekonomika je vnímána jako rizikovější. Dalším důvodem je, že nám klesá vývoz, což ovlivňuje kurz koruny, což ovlivňuje inflaci… A tak bychom mohli pokračovat, to už bychom šli příliš do odborné hloubky. Ale pointa je tato:

Neexistuje žádný zázračný čudlík, žádné tlačítko poslední instance, žádný inflačně atomový kufřík, který by byl schopen zvrátit situaci, pokud bude už opravdu moc utržená ze řetězu. A to si mnoho lidí dosud nepřipouští. Mnoho lidí má stále pocit, že „až bude opravdu zle, pak už prostě ten stát bude muset konečně něco udělat“. Ale ono není co, aby to nemělo příliš drastické vedlejší následky.