„Kdo mluví o návratu k fašismu, nerozumí Itálii.“ Jací jsou Bratři Itálie?

Italská široce rozkročená vláda centristy a technokrata Maria Draghiho končí. Na sklonku září čekají třetí největší ekonomiku Evropy předčasné volby. Favorit se skrývá na pravici. Mezi potenciálními stranami pravicové vlády dnes vévodí Bratři Itálie (Fratelli d’Italia) a jejich lídryně, 45letá politička Giorgia Meloniová. Západoevropský a americký mainstream tu našel další důvod k obavám: je to nástup strany s přímými vazbami na neofašismus (The Independent). Bude to „nejpravicovější možná vláda“ (Die Welt, přičemž v Německu se výraz pravice používá jako synonymum pro nacismus). Francesco Giubilei je mladý předseda konzervativní nadace Budoucnost národa (Nazione Futura) a Meloniovou zná zblízka. Je také autorem jejího životopisu.

Itálie mi vždycky připadala jako velmi tradiční společnost. Jak se stalo, že u vás už tak dlouho vládne buď levice, nebo tak jako dosud technokrati s podporou Bruselu?

Máte pravdu, že poslední pravicová vláda padla roku 2011. Byl to Silvio Berlusconi a padl pod tlakem z Evropské unie. Důvodů bylo víc, asi nejznámější je krize spreadů (rozdíl mezi úroky za státní dluhopisy Německa a Itálie – pozn. red.). Je asi všeobecně známo, že v Itálii tradičně máme vysoký veřejný dluh. V onom roce 2011 držitelé našich dluhopisů, francouzské a německé banky, ale i některé americké, začali dluhopisy prodávat. Spread se neustále rozšiřoval, což věštilo ekonomickou krizi. Prezident Napolitano (Giorgio Napolitano, celoživotně komunistický, respektive postkomunistický politik, byl prezidentem v letech 2006–2015 – pozn. red.) tehdy Berlusconiho vyzval, ať rezignuje. Ale Berlusconi se musel poroučet zřejmě i proto, že se stavěl proti válce v Libyi. Jistěže Kaddáfí byl diktátor. Nicméně Berlusconi s ním měl dobré vztahy, což byl způsob jeho zahraniční politiky, přes osobní vazbu: jako s Kaddáfím i s Bushem nebo Putinem. Mimochodem, Kaddáfí vlastnil tři nebo čtyři procenta akcí ve Fiatu a v Juventusu Turín, udržoval úzký vztah s naším národním šampionem, ropnou a plynovou společností Eni – a v neposlední řadě zadržoval nelegální migraci do Evropy.

Svržení Kaddáfího umožnila americká armáda, ale došlo k němu z iniciativy Francie s Británie. Naopak Německo bylo přinejmenším zdrženlivé.

Došlo k němu hlavně z iniciativy Sarkozyho. Předtím ovládal skoro všechny ropné kontrakty s Libyí náš Eni, asi bylo v plánu nahradit Eni francouzským Totalem. Což se Francii moc nepovedlo. Ale války často mají nepředvídané konsekvence. V tomto případě vypaření evropského vlivu z Libye. Místo nás tam napochodovaly Turecko a Rusko. Libye dnes trpí dvojvládím a hrozným chaosem. Invaze byla zásadní chyba. Každopádně Kaddáfí padl a otevřela se další kapitola arabského jara. Z italského pohledu to byl značný problém, Arabské jaro umožnilo masovou migraci přes Maghreb do Evropy. Ale Berlusconimu se opozice vůči válce v Libyi, jakkoli historicky byla oprávněná, asi stala osudnou. Iritoval Francouze, Brity a demokratické osazenstvo Bílého domu. Takhle to dnes vypráví nejenom Berlusconi a jeho ministr hospodářství Tremonti, je to všeobecně sdílený názor na italské středopravici. Berlusconi k tomu ještě přidává, že měl jinou představu o Evropské unii. Je takové známé video z roku 2011 ze společné tiskové konference Merkelové a Sarkozyho. Jeden novinář se tam ptá, co soudí o postavení Berlusconiho, načež se oba na sebe podívají a začnou se smát. Krize se spready byla příležitostí se Berlusconiho zbavit. Pak vládla střídavě levice a technokrati s předchozí kariérou v EU.

Jak byste dnes charakterizoval italskou pravici? Část Evropy se obává fašistického comebacku.

To je snad nejpitomější narativ, jaký jsem kdy slyšel. Mluvím v posledních týdnech s řadou zahraničních novinářů, z různých francouzských novin, z Guardianu, z Economistu. Všem říkám, že pokud chtějí porozumět Itálii, neměli by ten fašistický narativ vůbec používat. Bratři Itálie dosahují v průzkumech kolem 25 procent. Naznačovat, že 25, s Ligou a Berlusconiho Forza Itálií 45 procent Italů, kteří jsou přichystáni pro některou ze stran vlády hlasovat, podporuje nebo aspoň toleruje fašisty, není nejchytřejší způsob, jak uchopit dění v Itálii. Spousta Italů chce, aby se k vládě dostala pravice například proto, že levice už se nezajímá o chudé a neformuluje zájmy dělnické třídy. Z italské levice se stává radikální levice šik. Víte například, v jaké části Říma dostává levice nejvíc hlasů? V centru – Prati, Vatikán a podobně –, kde žijí skutečně bohatí lidé, pro levici hlasovalo až 60 procent. Naopak na periferii Říma, Tor Bella Monaca, kde narazíte i na chudé lidi, kde jsou potíže s přistěhovaleckou kriminalitou a drogová scéna, bodují Bratři Itálie nebo Liga (Lega, původně Lega Nord – pozn. red.). Jsou to místa střetů, někdy i pouličních bitek mezi domácími a migranty. Jinak Řím je ze západoevropských metropolí asi ta s nejsilněji vyvinutou lokální identitou. Není to evropské město ve stejném smyslu jako Berlín, Madrid, Londýn, Paříž. Nebo jako Milán, který je mnohem evropštější než Řím. V Miláně mají do určité míry potíže známé z pařížských předměstí.

Jak se projevuje strana Bratři Itálie? A jak Giorgia Meloniová, které je vede? Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.