Někdy je lépe mlčet. Proč umělci tak rádi vstupují do veřejné debaty

Umělci v této zemi dlouhodobě cítí potřebu vyjadřovat se k veřejnému dění. Jak se zdá, s příchodem nového koronaviru tato potřeba zesílila. V důsledku toho se na nás valí nekompromisně formulované názory novopečených virologů, epidemiologů, ústavních právníků a ekonomů z řad kulturní obce. Veřejné angažmá mnozí z nich považují za svou povinnost, která jim jednoduše „nedovolí mlčet“.

Kniha esejů britského politického filozofa Michaela Oakeshotta (1901–1990) Racionalismus v politice, jež přednedávnem vyšla v českém překladu, by je snad mohla trochu uklidnit. Žádnou takovou povinnost totiž umělci podle Oakeshotta nemají a nikdy ani neměli.

V naší zemi je přitom role umělců ve veřejném životě možná silnější než jinde. Kořeny tohoto fenoménu asi nejlépe pojmenoval historik Jan Tesař v knize Mnichovský komplex: „(Novo)český národ byl počat na prknech biedermeierského lidového divadla. To mu vtisklo pečeť. To je na první pohled patrný svéráz české kultury. V žádné jiné kultuře nemá divadlo, herci atd. takové místo. Česká kultura, ale vůbec národní život, se do divadla stylizuje. Národní život není primárně autentický: národ sebe sama přehrává na prknech a v tom je začátek veškerých kvazi.“

Herci, umělci a v určité míře i spisovatelé se u nás od 19. století takto postupně proměnili ve „svědomí národa“ a v podstatě každý následující režim s touto prapodivnou konstantou nějak pracoval. Už Masaryk dobře věděl, že se bez svého Čapka neobejde. Do Národního divadla si herce svolali jak národní socialisté v červnu 1942, tak komunisté v lednu 1977. O úspěchu sametové revoluce bylo s definitivní platností rozhodnuto dost možná až v okamžiku, kdy se ke studentské stávce připojili divadelníci. Pár let nato Lucie Bílá na Staroměstském náměstí „dávala pac“ Václavu Klausovi a o něco později pro změnu Jiří Mádl s Marthou Issovou v režii Petra Zelenky přemlouvali „bábu a dědu“, aby volili pravici.

Za tím vším stála představa, že umělci mohou k veřejným záležitostem říci cosi podstatnějšího než ostatní lidé, a co víc: že mohou být jejich důležitými arbitry.

Celý text čtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.