Chytrá karanténa neexistuje

POLITICKÁ ARÉNA

Chytrá karanténa neexistuje
Politická aréna

Václav Klaus ml.

Všimněme si, jak funguje stát a co od něj lidé dostávají. Především si všimněme, že stát je čím dál větší – přibývá úředníků i úřadů. Roste daňové zatížení a státní rozpočet.

Státní rozpočet (jeho výše) rostl raketově už v uplynulých letech. Letos, za doby covidu – rychlost nárůstu překročila rychlost zvuku. V dobách konjuktury a rostoucích mezd se nesnižovaly daně, naopak plíživě rostly. Nikoli tedy nominálně, ale procento toho, co stát z lidí vyždímal – ano.

Stát a jeho odnož, například kraje ale i další agentury a zákonem nastavené procesy – ovládají čím dál větší část života lidí.

Jenom když u holiče posloucháte rádio – platí paní holička státní rádiovou daň (zvanou koncesionářský poplatek), dále poplatky soukromým výběrčím daní – autorská práva, elektřinu s dotacemi na větrníky a solárníky a ještě si má jít koupit EET mašinu, aby mohla být sledována. Stát má dost úředníků a síly, aby to dokázal vynutit.

Když chováte prase na vesnici – nemůžete udělat zabíjačku jako vždy v minulosti a máte vést „knihu o praseti“ – co jedlo, jak se má a tak. Lidi se navzájem udávají, že nemají očíslovaná jehňata. Pochopitelně je na to příslušný úřad, který zvládne přijet napařit pokuty či „nelegální“ zvířata utratit.

Čím dál větší byznys jsou dotace – dotuje se kdeco. Prodej elektro aut (u nás zatím ne, proto je Češi nekupují), obdělávaná i neobdělávaná půda, cizí obrovské firmy, aby si tu mohly udělat montovnu, mokřady i jejich napouštění a vysoušení a hlavně projekty – pro známé a známé známých a těch, kteří vědí jak na to. Mění to firemní strategie – zejména velkých korporátů. Pro ně je lehčí prolobovat a získat dotaci než bojovat s konkurencí o nové zákazníky nebo nový výrobky.

Stát vás dokáže sledovat kamerami a vším možným. Když večer potřebujete zastavit na druhém konci města a něco vyřídit – projede okolo auto s kamerami a automaticky k Vám míří pokuta – přes celý systém až do schránky. Elektronicky a digitálně. Tohle všechno stát dovede. Dokáže přitom spolupracovat i s jinými státy a přeloží Vám do češtiny rakouskou pokutu z jejich eko-dálnice.

Trochu horší je to v důležitějších státních agendách. Školství – čím dál dražší a s čím dál méně uspokojivými výsledky. Tady si nedokážeme dát cíl – zlepšit znalosti průměrného deváťáka a dotáhnout to (jako tu parkovací pokutu).

Policie – tady chybí desítky, tady trochu méně řadových policistů.
V řadě krajů mimo velká centra (teď jsem byl o víkendu na Šluknovsku) – se zhoršuje dostupnost zdravotní péče (nejsou lékaři praktičtí a specialisté; malé nemocnice v problémech).

Armáda – stále se nikterak neblížíme stavu, abychom mohli vlastními silami bránit republiku v případě vnějšího ohrožení a ani o to nijak neusilujeme. Atd.

A vezměme si třeba „chytrou karanténu“ v boji se současnou agresivní chřipkou. Stát na to měl od března (kdy jsme se všichni báli zdravotní apokalypsy, která naštěstí nepřišla), šest měsíců. Šest měsíců, kdy toto téma skoro neslezlo z televizní obrazovky – rozfofrovalo se 500 miliard korun, priorita všech priorit.

Nyní přichází druhá vlna, nakažených je více, naštěstí průběh onemocnění výrazně oslabil – a vidíme, že nic jako chytrá karanténa neexistuje. Hygienické stanice jsou totálně přetížené a nestíhají, snad někde trochu pomáhají vojáci. Znám ze svého okolí i jsem četl řadu případů, kdy firma nedokázala otestovat pár svých zaměstnanců – všichni si je předávali jak horký brambor. Kdy se lidé s velkým rizikem (třeba byli na jedné z těch mediálně známých párty a měli příznaky nemoci) – marně dožadovali otestování sebe a své rodiny. Zmatek, nefunkčnost a nakonec vždy pomůže vlastní osobní aktivita, známosti – zkrátka zařídit si to nějak sám.

Český stát velmi dobře funguje v represích aktivních osob, jejich kontroly, vytváření předpisů a omezení.
Čím dál hůře však funguje v základních oblastech, pro které je založen. Chci malý, ale fungující stát. Ne obrovskou hydru, která mne krmí (řepkou), kontroluje, otravuje na každém kroku, ale když něco potřebuju – musím se nějak sám zařídit (jako za bolševika).

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko deníku Echo24.