Big Fajt

Předvelikonoční týden nebyl jen ve znamení výměny na ministerstvu spravedlnosti, boj se vedl i na kulturní frontě. Tou silně otřáslo odvolání ředitele Národní galerie Jiřího Fajta. Už delší dobu to viselo ve vzduchu. Dlouho se mluvilo o tom, že pokorný ministr kultury Antonín Staněk vyslyší přání prezidenta Miloše Zemana a Fajta odvolá, i když existence tohoto přání je jen dohad opírající se o logické souvislosti. Prezident ředitele Národní galerie nemá rád a už několik let jej odmítá jmenovat profesorem. Spor obou mužů se stal osobním, s hlavou státu se soudí Univerzita Karlova, dožadující se, aby prezident Fajta a Ivana Ošťádala, který je také na Zemanově blacklistu, jmenoval, svou osobní žalobu na prezidenta zvažuje i Jiří Fajt.

Fakticky prezident nemá posuzovat oprávněnost, zda ta či ona vysoká škola chce někomu dát profesuru, je to výlučná záležitost univerzity, ale prezidentem je Miloš Zeman a ten výkonu svého úřadu dává specifický výklad i tady – jako v řadě jiných případů. Při vnímání Fajtovy kauzy je podstatné zahrnout vztah prezidenta k většině kulturní sféry, která pro něj představuje pražskou kavárnu; sice není zdaleka tak početná jako voliči Miloše Zemana, ale je výrazně slyšitelná a viditelná, a možná i proto spory s ní vyvolává, neboť mají velký mediální ohlas. Jsou to jasně definovaní nesmiřitelní nepřátelé, což ovšem neznamená, že pro odvolání Jiřího Fajta nemohly být legitimní důvody. Byl Jiří Fajt oprávněn požádat o profesuru, i když v době žádosti neměl odučených předepsaných pět let? To je zodpovědnost univerzity.  Jiná věc je však netransparentní vyplácení odměn, na něž upozorňoval nejdřív Miloš Zeman, když si Jiří Fajt měl chít nechat připsat na své konto část sponzorského příspěvku Komerční banky, a konečně i ministr kultury Staněk, když atakoval milionovou autorskou smlouvu, kterou Jiří Fajt jako ředitel uzavřel sám se sebou.

Nechci se pouštět do úvah, jakou výší má být oceněna práce ředitele Národní galerie, ale fakt je, že Jiří Fajt není jediným šéfem významné kulturní instituce, jehož mzda neodpovídá srovnatelným postům ve vyspělém světě. A nejde jen o kulturní instituce, podobné je to i v jiných oblastech financovaných z veřejných peněz. Prakticky všude v Česku jsou nižší platy než v západních zemích. Nikdo samozřejmě nemůže zpochybňovat erudici Jiřího Fajta, ale i v odborných kruzích se živě diskutuje o plánovaném nákupu kusu z dílny Mistra vyšebrodského oltáře za 62 milionů korun, i když v aukci nebyl prodán ani za vyvolávací cenu 3 miliony korun. Mluví se o tom, ale jen na chodbách, nikdo nechce narušit jednotu odporu kulturní sféry ke všemu, co dělá Miloš Zeman a jeho lidé. To je ale projev naší doby, k její škodě. Dostáváme se na úroveň komunikace primitivních národů a dvoubarevného vidění světa. To nikdy nevede k dobrým koncům, i když obě strany mají dost důvodů v boji s protivníkem používat jakékoli prostředky.