Zavřít kostely, zrušit bohoslužby. Diktátoři by jásali

Vládní opatření proti koronavirové nákaze drasticky zasáhla do života společnosti. Nenechali jsme se ale strachem až příliš ovládnout? Jak se s přísnými omezeními vypořádala katolická církev?

Stále častěji se ozývají hlasy, a to dokonce i z řad renomovaných lékařů, zda jsme jako společnost příliš nepodlehli strachu z koronavirové pandemie. Jako římskokatolický duchovní nemohu přehlédnout, že strachu podlehli i členové církve. Jistě, máme statečné kněze i biskupy, které můžeme spatřit v první linii boje s koronavirem: Pařížský arcibiskup Michel Aupetit se coby bývalý lékař dokonce sám přihlásil jako dobrovolník ke službě nemocným. Také u nás řada kněží při zachování všech hygienických předpisů ponechala otevřené kostely. Dokonce ani studenti bohosloví z pražského arcibiskupského semináře nezůstali stranou: chodili pomáhat do nemocnic, roznášeli nákupy seniorům, a strachu nepodlehli ani poté, co se jeden z chlapců koronavirem sám nakazil.

Při celkovém pohledu na církev – přinejmenším v Evropě – se však zdá, že se v reakci na pandemii stáhla až příliš. Ano, i nás pandemie zaskočila. I my jsme byli jejím průběhem překvapeni. Jsme jistě vděčni za to, že žijeme v době, kdy lékaři mají tak veliké možnosti při péči o naše zdraví, a kdy i společnost dokáže přijímat adekvátní opatření k jeho ochraně. Ale církev nemůže rezignovat na své poslání, na duchovní službu a pomoc lidem. Nemůže být jen online a fungovat na dálku. Svátosti, jak říká papež František, předpokládají lidský dotek, osobní vztah. Když jdu kolem kostela, který je zavřený, ptám se sám sebe, kde je „církev vycházející,“ o níž hovoří papež František? On sám přece nechal zamknuté římské farní kostely znovu otevřít.

Laici, kteří se po celou dobu nouzového stavu obraceli na pražské arcibiskupství s tím, že zavření kostelů vnímají jako přehnané, měli bohužel nemalý kus pravdy. Bohoslužby mohly v omezeném počtu lidí při zachování všech hygienických předpisů probíhat. Už z toho důvodu, že kostely disponují velikými prostorami, v nichž se omezené množství věřících rozprostře daleko snadněji, než třeba v obchodech, v nichž se lidé běžně potkávají. V malých obcích se navíc přinejmenším ve všední dny schází k bohoslužbám menší množství lidí. Bylo možné též slavit větší počet mší svatých, aby se tak zajistily nižší počty věřících.

Chraňme si svou svobodu

Nouzový stav, v němž se naše země nachází, dříve či později pomine. To ale neznamená, že se podobná situace nemůže v budoucnu znovu zopakovat. Necháme pak znovu kostely zavřené? Jedná se o velice nebezpečný precedens. Žádnému diktátorovi v dějinách se dosud nepodařilo ze dne na den zavřít všechny kostely, zrušit bohoslužby a utlumit náboženský život. Jistě. Je třeba opatrnosti. Ale také je nutná statečnost.

Vím, že naši vládní představitelé udělali, co považovali za nejlepší. Celý svět byl pandemií zaskočen. Nezlobím se tedy na nikoho z politiků, že v zájmu ochrany těch nejzranitelnějších zavedli pravidla, která výrazně omezují naše svobody. Jde mi jen o to, že svoboda, a to i náboženská svoboda, je významnou hodnotou, kterou jsme s listopadem 1989 získali. Střežme si ji a nenechme sami sebe uzavřít v poutech strachu.

Mons. Jan Balík je generální vikář pražského arcibiskupství.