Týdeník Echo: Imunolog Drbal, Salon Echa v arcibiskupství a sebezpyt Daniely Drtinové

Z obálky nového čísla Týdeníku Echo se na čtenáře dívá tvář imunologa Karla Drbala z Přírodovědecké fakulty UK. Rozhovor o tom, v čem česká vláda zaspala při boji s koronavirem a jaká opatření by ještě mohla být účinná, s ním vede Lenka Zlámalová. Blížící se 400. výročí bitvy na Bílé hoře přivedlo Jiřího Peňáse na myšlenku odborné debaty na toto téma. Jeden ze čtyř hostů Salonu Týdeníku Echo, kardinál Dominik Duka, na sebe vzal roli hostitele a účastníky besedy pozval do Arcibiskupského paláce.

A ještě jedno povídání: s televizní moderátorkou Danielou Drtinovou rozprávěl nad její autobiografickou knihou Záviš Dobiašovský. Dva velké články (Ondřej Šmigol, Martin Weiss) se zabývají americkými prezidentskými volbami, analýzu prymulovského týdne předkládá Viet Tran (Česko v pandemickém rozkladu). Na svém místě jsou stále rubriky jako Genius loci (Jiří Peňás), V bublině (Ondřej Štindl) či Architektura (Matěj Beránek). Zvláštní příloha věnuje pozornost českým rodinným firmám.

Co jsou antigenní rychlotesty? Doktor Drbal vysvětluje jejich efekt: „Antigenní rychlotesty jsou ideální tam, kde se někdo potkává s lidmi z ohrožených skupin, tedy do domovů důchodců a nemocnic. A do firem, kde dochází k nejčastějším přenosům. Lze to nastavit tak, že se zaměstnanci, zákazníci nebo rodinní příslušníci, kteří přicházejí, otestují ze slin samoodběrem. Plivnou si a do 15 minut znají výsledek. Věděli by, jestli jsou pozitivní, nebo ne. A jak se mají chovat. Stejně tak by to věděl i rizikový management konkrétního zařízení. U tohoto typu koronaviru produkují superpřenašeči opravdu šílenou dávku viru. Právě superpřenašeče potřebuji včas odhalit a odchytit. Je mi jedno, že z těch rychlých testů je limit detekce výše, že mi nechytne některé případy. To není problém. Já těmi testy chytnu tyto velmi nebezpečné superpřenašeče.“

Jak se dívá na Bílou horu Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský? „Českým katolíkům velmi záleželo na tom, aby se zbavili stigmatu toho podezřelého, zbojnického či kacířského národa, což se jim nikdy zcela nepodařilo. To pak jde přes všechny historické peripetie až do roku 1918, kdy Masaryk vytváří republiku a po vzoru – a já ho v tom chápu – sval to na toho předtím viní za všechno špatné Habsburky. Ti jako by se dostali v Českém království k moci Bílou horou, přitom oni tady vládli už od roku 1526, na což se často zapomíná. K Bílé hoře se pak ve 20. století přidává další trauma, a to je Mnichov, který je vykládán jako další pokračování zrad na opuštěném národu a pokračování tragického mýtu Bílé hory. Přitom je paradoxní, že jako Češi jsme tam vlastně skoro nebojovali…“

A o čem mluví Daniela Drtinová? Třeba o svém dětství a o tom, jak vychovávala svou dceru: „My jsme byli tři sourozenci, žádné služby neexistovaly, rodiny byly rády, že nějak přežívaly, a tak se ani s námi naši rodiče moc nemazali, aspoň když se o tom bavím se svou generací. Díky tomu jsem ale byla od třinácti let samostatná. A dnes tedy vrtulníkoví rodiče, jak neustále ‚satelitujeme‘ kolem našich dětí, to je zase druhá věc, kdoví, co to s těmi dětmi udělá. Ukáže se až časem, jestli to udělalo nějakou výraznější škodu, nebo ne. Ale to je ono, my lidé nikdy nejsme schopni udržet naše věci v rovnováze a lítáme ode zdi ke zdi.“

Nové číslo Týdeníku Echo můžete číst již nyní elektronicky. Od čtvrtka je pak k dostání i v prodejnách tisku.