Se štítem, nebo na štítě ve Štítech

Cotkytle? Přečetli jsme si udiveně jméno vesnice, do které jsme přijeli od Lanškrouna. Z toho plyne, že tento díl bude věnován pokračování cesty s katolickým knězem, salesiánem Zdeňkem Jančaříkem na Hřebečsko, o níž jsem tady psal v č. 25/2019.

Jsme tedy někde na historické hranici Čech a Moravy, na zemském rozhraní, po modrém nebi se honí obláčky, krajina dýše svěžím jarem, konečně i trochu pršelo, a kněz pojídá stvoly pampelišek, čímž si čistí krev, jak čtenáři vědí. Směrem na západ se země zvedá do podhůří Orlických hor a na severovýchodě se modrají Jeseníky, ty nejsudetštější hory z našich hor sudetských. Cotkytle leží ještě z větší části v Čechách, i když některé kozy se už možná raději pásly na Moravě. Dolů to padá do Štítské brázdy, kterou do země proniká nejjižnější část Kladské kotliny, na kterou se teskně z druhé strany dívávala babička Magdalena Novotná čili ona Babička a vzdychala: „Ach, Kladsko…“ Tudy taky vedla hranice jazyková, takže zatímco Cotkytle se Zábřehem v zádech byla česká, o čemž se lze přesvědčit, zajde-li člověk do cotkytelského kostela a obhlédne na tabuli dlouhý seznam padlých z první války: samá česká jména, ve Štítech se už většinově šprechtilo. Tomu odpovídá i historické jméno Šilperk (Schildberg), změněné na Štíty v roce 1949. (Jako třeba Falknov na Sokolov, Frývaldov na Jeseník nebo Zlín na Gottwaldov, ehm…)

Cotkytle? Kroutili jsme se Zdeňkem, žvýkajícím stvoly, hlavou, to je ale divné jméno. Ale protože jsme moderní muži, hned jsem si vygooglili, že jest to od slov zottig, což znamená huňatý nebo chlupatý, a der Kittel, což je naše stará kytlice, takže tedy huňatá halena nebo něco na ten způsob. Takže by se to mohlo přeložit třeba Huberťákovice; nejsem si jist, jestli je tomu vtipu rozuměno.

Zatímco vesnice působí dosti truchlivě a pěkné v ní zůstaly tak dva tři domy, před jedním je velmi hezký sv. Ján, úžasný je pohled do krajiny. Česká a moravská vlast v čisté podobě: kopcovitá, ale mírná, pohoří skládající se do sebe jako malované kulisy v dávném pimprlovém divadle, země nijak dramatická, ale také nikdy nudná a fádní. Člověk by začal recitovat nějakého klasika. A tam, ó pohlédni, knězi, ten shluk stavení, jako by vklíněný do úbočí, z něhož vyčnívá kostelní věž, to jsou ty Štíty, městečko odolnými Štíťáky obývané. Ano, málokdo o té obci zatím slyšel, však do mé sbírky míst spatřených se hodí výtečně. Moc tam toho není, ale to nevadí, to nás, romantiky, přece právě láká. Ne, nikdy jsem tam nebyl, však slyšel jsem o nich vypravovat jednu dávnou obyvatelku, jež líčila mi slovy prostými tichou a nenápadnou krásu oné díry na půli cesty mezi Lanškrounem a Šumperkem. Nuže, vzhůru do níže a poznejme ji blíže.

Tak jsme učinili a za chvíli jsme již fordkou klesali po klikatících se silničkách dolů k městu, které se nám ukazovalo mezi stromy. První vjem byl ale nečekaný, jako bychom dojeli k nějakému lunaparku nebo k horské dráze. Při bližším pohledu jsme poznali skokanský můstek s dopadem v malém bazénku, jenž byl napuštěn vodou. A to už jsme viděli ceduli Acrobat park Aleše Valenty.

Aleš Valenta, samozřejmě, ten olympijský skokan, co mu nestačí jen tak na lyžích skočit, ale ještě u toho musí udělat salto mortale a několik piruet. Není sice ze Štítů, ale ze Šumperka, ve Štítech mu nabídli lepší podmínky a vhodné prostředí, takže prý je ho tam občas skutečně i vidět, toho akrobatického Rašku nové generace. Teď však byl na akrobaťáku, jak prý po vzoru autobusáku atrakci říkají, klid. Prý se tam večer chodí na pivo, někdy se tam někdo rozhodne po pár panácích skočit do bazénku předstíraje, že je Valentou. Já bych se o to aspoň pokusil.

Zaparkovali jsme salesiánskou fordku před budovou, která měla na průčelí nápis Masarykova škola, a vydali se obhlédnout město. To stoupalo dosti prudce do svahu, jenž vrcholil pěkným barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Za ním stál kdysi hrad nebo spíš hrádek Schildberg čili Šilperk, ze kterého nic nezůstalo. Stál tam aspoň od druhé půle 13. století, kdy je o něm první písemná zmínka: roku 1278, tedy v roce, kdy s rozťatou lebkou skoná na Moravském poli Přemysl Otakar II., jistý Protiven ze Zábřehu uděluje nějaká privilegia místnímu fojtovi Eberhardovi. Fojt byl něco jako rychtář čili správce osady, z čehož je zaprvé patrné, že v podhradí už něco takového bylo, a zadruhé, že už tu byli Němci. Za zmínku jistě stojí loupeživý rytíř Ješek, dle jména asi Čech, který v temných hvozdech, do nichž byl kraj ponořen, přepadával kupce a pocestné. Za to mu byl hrádek odňat a roku 1308 přiřknut disciplinovanějším Šternberkům, kteří právě tehdy šli společensky nahoru. Po nich zůstala Štítům ve znaku známá zlatá osmihrotá hvězda obklopená dalšími osmihrotými hvězdičkami. Za nich byl Šilperk roku 1338 povýšen na město. V listopadu 1424 sem přitáhli husité, asi nikoli z turistických důvodů. Pak to měli až do Bílé hory Žalkovští ze Žalkova, taková menší moravská zemanská rodina, jejich poslední hlava rodu však majetek propila. Jejich štít s českým nápisem (Ian Zialkowski z Zialkowa) byl z hradu přenesen na radnici: z toho je patrné, že Češi tu byli v panském postavení. Ty radnice jsou ve Štítech dvě, jedna, barokní, s tím štítem, stojí uprostřed města a připomíná bytovku, druhá, renesanční, tedy starší, je nenápadně schovaná do jednoho pěkného domu č. 38 ve spodní ulici, takže si jí člověk nemusí všimnout. Nám se to málem stalo. Pak ještě je nutné zmínit třicetiletou válku, Švédy, na které se také leccos svedlo, a potom Lichtenštejny, kteří na Bílé hoře vydělali jako nikdo jiný. Z jejich časů tu zůstalo několik barokních plastik, zvláště Jan Nepomucký vznášející se na obláčkách, z nichž vykukují andělé, je dobře vyvedený. Lichtenštejnové byli v Šilperku vrchností do roku 1848. Pak byl Šilperk také okresním městem, měl nádraží, odkud vedla železnice do Dolní Lipky, teď vlastně nikam, taky už tam vlaky nejezdí. Lid, aby se v drsném kraji uživil, zabýval se různými činnostmi, zvláště plátenictví bylo zde hojně provozováno. V roce 1900 zde sečetli 1858 obyvatel, jen každý desátý z nich byl Čech. Ti tu měli menšinovou školu a po roce 1918 četnickou stanici. Po Mnichovu spadl Schildberg do Říše, čímž nad sebou obyvatelstvo podepsalo ortel. Po roce 1945 tu z původních obyvatel nezůstal skoro nikdo. Teď tam žije dva tisíce Štíťáků. Úředně i pocitově se cítí být Moravany, jak jsem se informoval u své konzultantky. Ta občas přejde do hluboké hanáčtiny, takže když  jsem se jí provokativně zeptal, jestli pamatuje příchod Rusů, řekla, že „na okupacu“ si nepamatuje, neboť ještě asi dvacet let nebyla na světě. Tu prováděli ostatně tady na Šumpersku Poláci, z čehož mají dosud noční můry.

Obešli jsme už asi podruhé náměstí, nahoru a dolů, nahoru a dolů. Bylo docela upravené a úplně prázdné, tedy bez lidí. Jen jeden Rom na kašně s lahváčem narušoval jeho vylidněnost. Dole je jedna restaurace, jmenuje se přitažlivě Černá kočka, když jsme tam vešli, klimbali tam dva štítonoši. Otevřeli oči a pak je zas zavřeli. Vypili jsme před podnikem kávu a zase šli nahoru. Kdyby bylo nějaké sdružení šikmých měst a obcí, nemohly by tam Štíty chybět. Vždy nahoře jsme se mohli podívat do kraje a říci, že to je tady pěkné, jen jestli to stačí k životu. Oba jsme odešli z podobně malých měst a jistý pocit viny nás bude provázet po zbytek života. I když, svěřil jsem se Zdeňkovi, já bych se na stáří klidně někde v takovém ústraní zašil. Okopával bych záhony a četl klasiky. A čekal na konec světa. Ten do takových míst jako Štíty dorazí s velkým zpožděním. Nebo si ho tady nikdo ani nevšimne. Co? Konec světa? řekne Štíťák, těch už bylo, ve Štítech je pořád konec světa. Tady stačí, aby chvíli padal sníh, a už je konec světa. Nebo takhle v sobotu odpoledne, úplnej (on by řekl asi úplné) konec světa. Pusto a prázdno, ale klid a ticho. Jestli takhle má vypadat konec světa, tak to beru. Se štítem, nebo na štítě. A klasicky vzdělaný katolický kněz vedle mě tiše pronesl: Aut cum scuto aut in scuto.