Jak si Michal Viewegh sáhl na horké téma

komentář

Jak si Michal Viewegh sáhl na horké téma 1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

V roce řekněme 1980 se obtloustlý brýlatý gymnazista Michal V., kterému ale šly dobře slohy, snažil na večírku SSM v domě ROH n. p. Sázavan líbat a osahávat spolužačku Jarmilu B. Dělal to poprvé v životě, oba byli již dosti opilí, což se projevilo jednak nemotorností a druhak jistou ztrátou kontroly. Zdálo se, že vše jde oním směrem, ale v jisté chvíli, kdy se M. V. dostal pod svetr a šel níž, Jarmila jej se slovy „tos přehnal, debile“ odstrčila a odešla na WC. Mladý M. V. se odpotácel s ambivalentním pocitem, že se aspoň o něco pokusil. Když se potkali ve škole, dělali, že se neznají.

Skoro o čtyřicet let později napíše spisovatel (a můj starý známý) Michal Viewegh svůj pravidelný fejeton do LN (ano, já vím, do Babišových LN), kde se pod vlivem amerického „případu Kavanaugh“ vyzná, jak je rád, že vyrůstal v zemi a v době, „kdy si mohl na holky sáhnout“. Jeho přátelé syknou téměř bolestí, neboť hned vědí, že mu to jen tak neprojde. Hned druhý den je právníkem a výhercem soutěže „genderman roku“ (kam bych se rád též přihlásil) Pavlem Houdkem v sugestivně sepsaném otevřeném dopise obviněn, že se dovolává „starých pořádků a beztrestnosti sexuálního násilí“ a že toto násilí de facto podporuje tím, že zesměšňuje oběti a znevažuje skutky, kterých se na nich násilníci dopouštějí, a tím že vytváří atmosféru, „která říká, že sahat na druhé proti jejich vůli je normální“.  

Viewegh samozřejmě netvrdí, že je normální „na druhé sahat proti jejich vůli“, zcela jistě si to ani nemyslí a nejspíš to ani příliš nedělal. Ale zřejmě nevylučuje, že při nějaké dávné příležitosti se o to možná pokusil, a nevidí nyní důvod, proč by za to měl být horším člověkem nebo snad zrůdou. Naopak vyjadřuje jisté znepokojení nad dobou, kdy se tato možnost „sáhnout si“ stane nesmírně nebezpečnou, ba zničující fatalitou, jež se může po letech vynořit jak přízrak a proti níž není obrany. Možná se mýlí, ale je nejspíš přesvědčen, že vyrůstal v poměrech, které byly zhruba „normální“ (to je omyl stárnoucích lidí, všichni se tak jednou budou mýlit), a že na obou stranách obvykle bylo možné odhadnout, kam až se má zajít a kde to zastavit. To neznamená, že neexistovaly případy, kdy byla tato hranice, někdy zločinně, překročena, naopak tyto případy byly stejně zavrženíhodné jako dnes, dopouštěli se jich násilníci a zvrhlí lidé, většinou ale úplně jiní než ti, kteří snili o tom, že si někde „sáhnou“ – a pak s holkama normálně chodili.  

Je docela možné, že pro dnešní gendermany by mohlo být sexuální chování teenagerů před třiceti čtyřiceti lety velmi skličující, neboť se při něm „sahalo“, i když pochybuju, že je dnes jemnější a že už se nesahá, ale budiž. Co je pro dnešní dobu ale příznačné, je okamžité vynesení rozsudku nad někým, kdo se pokusí vstoupit na tenký led obhajoby jistého chování, které přitom není násilné, ale odpovídá dejme tomu „tradičním“ představám o jistých sexuálních rolích, tedy o roli mužské a roli ženské. Možná to jsou představy zastaralé, ale nejsou to představy násilnické, natož kriminální. Gendermanem Houdkem je však takové ohrazení se okamžitě interpretováno jako souhlas se „zalehnutím, osaháváním, snahou vrstevnici svléknout a držet jí u toho zacpaná ústa“. Tedy s činností, ze které onoho Kavanaugha obviňuje po třiceti letech jeho spolužačka Fordová, o nichž nikdo z nás před měsícem neslyšel, nicméně už i tady se je možné porvat o to, co se mezi nimi před třiceti lety stalo. Je docela možné, že obvinění spolužačky je závažné, a v nejmenším ho nelze bagatelizovat, jeho problém je, že ho asi nebude nikdy možné dokázat. Otázka je, zda je to problém. Pro někoho vlastně vůbec ne.

O skutkové podstatě toho, co se tehdy na nějaké americké střední škole stalo, toho ví úplně stejně pan Pavel Houdek jako Michal Viewegh. Čili nevědí nic. Rozdíl mezi nimi je takový, že zatímco Viewegh netvrdí, že Kavanaugh spolužačku nezalehl a neosahával, on si nanejvýš myslí, že přijít s takovým obviněním po třiceti letech a ausgerechnet ve chvíli, kdy se má stát ústavním soudcem, je bláznivé, panu Houdkovi, který sice také neví, jestli se to stalo, či ne, to stačí, aby ty, kdo nad tím kroutí hlavou, označil za podporovatele násilí a rozsévače atmosféry strachu. Upřímně řečeno, z koho jde větší strach?

 

Sdílet:

Hlavní zprávy

We´re all living in Amerika

KOMENTÁŘ

Žijeme už jako v Americe. Ne tím, že u nás s jen malým časovým zpožděním mohou vyjít knihy autorů, jako je Abigail Shrierová. Ale tím, že i u nás mohou takzvaně ...

00:08
×

Podobné články