Týdeník Echo: Ochromená země, jak to vidí šéf Motola Ludvík a co zbylo z Fučíka

Člověk s bílou kápí, který vypadá jako strašidlo, snad přízrak strachu z koronaviru v ulicích, je na obálce nového čísla Týdeníku Echo. Ilustruje hlavní téma, jímž jsou chaotické reakce Babišovy vlády na náhle vysoké počty pozitivně testovaných lidí. Na analýzu Lenky Zlámalové navazuje rozhovor Daniela Kaisera s ředitelem motolské nemocnice Miloslavem Ludvíkem, jenž se na aktuální projevy pandemie dívá poněkud jinak než český kabinet.

Nejen o české kinematografii si s režisérem Bohdanem Slámou povídá Jiří Peňás. A Jaromír Slomek se dělí o své zážitky z výstavy věnované komunistickému novináři Juliu Fučíkovi a jeho posmrtnému kultu, která je k vidění v Praze na Vítkově. Ondřej Šmigol osvětluje nové aspekty brexitu, Jan Fingerland píše o pozdvižení, jež vyvolala ve Švédsku kniha o druhé světové válce, tématu pro Švédy palčivějším, než by se mohlo zdát. Ve speciální literární příloze se nad velkými díly světové literatury zamýšlí spisovatel Jiří Kratochvil.

„Postup různých hygienických stanic je výrazně odlišný,“ všimla si Lenka Zlámalová. „Ta přísná odešle do karantény třeba celou školní třídu, v níž se objevil jeden nakažený student. Celý pedagogický sbor, když se na poradě objevil třeba jeden externí nakažený trenér. Nebo celé patro ve firmě. Jinde se naopak laxnější nebo víc vytížená hygiena vůbec včas nedostane k vytrasování a obvolání kontaktů v úplně stejném případě. Když se třeba v týmu objevil jeden nakažený zaměstnanec nebo ve třídě učitelka. Dotyční zůstávají po řadu dní v informačním vakuu. Nic nemusejí. Nikdo jim nic úředně nenařídil. Mohou se setkávat s kýmkoli. Chodit kamkoli. Ti zodpovědní si zajdou na test, aby nákazu nešířili dál. Musejí si ho ale zaplatit. Když nemají žádné příznaky ani jim hygiena nesdělila kontakt s nakaženým, nemají nárok na test placený zdravotní pojišťovnou.“

Na otázku, zda se ho v době opavského dětství a mládí nějak týkalo německé téma, jehož se týká film Krajina ve stínu, odpovídá Bohdan Sláma: „Vyrůstal jsem v úplné idyle. O ničem jsem dlouho neměl ponětí. Samozřejmě tam člověk narážel třeba na německé nápisy, na hřbitově bylo plno německých hrobů, lidé používali hodně německých slov. Ale jinak tam byli samí Češi, když tak sem tam Polák… Když jsem se dozvěděl, že Opava byla před válkou ze sedmdesáti procent německá, byl jsem docela překvapen. A říkal jsem si, kam se ti lidé poděli? Co by se asi stalo, kdyby tady zůstali? Jak by to asi vypadalo? Třeba by tady komunismus nepřišel k moci. Ti lidé by jej asi nevolili, ne?“

O Reportáži psané na oprátce připomíná Jaromír Slomek, že byla u nás i v překladech do cizích jazyků vydávána po více než 40 v cenzurované podobě: „Čtenářům zmrzačených zápisků nemohlo Fučíkovo mluvení přijít na mysl (‚budou nás mučit – ze mě nic nedostanou‘). Údiv tu však není namístě. Proč by měl systém založený na lži zrovna o své modle nelhat? A to buďme rádi, že strážci Fučíkova odkazu, pečliví retušéři jeho tváře, ponechali v Reportáži závěrečná slova. Jsou totiž parafrází novozákonního ‚Co vám říkám, říkám všem. Bděte!‘ (Mk 13,37). Pankrácký vězeň potřeboval pointu a našel ji (bezděčně?) v Písmu.“

Nové číslo Týdeníku Echo můžete číst již nyní elektronicky. Od čtvrtka je pak k dostání i v prodejnách tisku.