Překvapivá obrana pokrokářství

KOMENTÁŘ

Překvapivá obrana pokrokářství
Demonstrace Black Lives Matter. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Mediální scéna a zvlášť její názorová sekce mohou dnes působit značně předvídatelným dojmem, o to víc člověk ocení, když si přečte něco skutečně překvapivého. Tento týden takový text zveřejnila agentura Bloomberg, jeho autorem je uznávaný ekonom a komentátor Tyler Cowen. Ač je sám, jak zdůrazňuje, kritikem soudobého pokrokářství především v jeho „woke“ podobě, které se velmi razantně a mocichtivě projevuje v mediální a kulturní sféře i v ekonomickém životě, napsal jeho v jistém smyslu obhajobu, jakkoliv je nepřestal považovat za nudné, předvídatelné, hloupé a nepružné.

Debata kolem pokrokářství je ale příliš soustředěná na jeho excesy, na to, co působí třeba na amerických univerzitách, přitom z celosvětového hlediska by mohlo být současné pokrokářství spíš přínosem. Mohla by se z něj stát další forma pokračující americké kulturní dominance, která je podle Cowena v zásadě pozitivní a osvobozující. „Nemám rád ani Big Maky, ani filmy podle komiksů Marvelu, ale v zásadě si myslím, že americká kultura je zdravá, demokratizující a osvobozující, a chci, aby to tak bylo dál.“

Především ale Cowen připomíná, že mnoha zemím světa by trocha pokrokářské kritiky jenom prospěla. Zmiňuje odpor proti progresivistickým myšlenkám ve Francii. „I ti z nás, kdo se za progresivisty nepovažují, možná uznávají, že frankofonní společnost a kultura by mohly být trochu pokrokářštější. Šéfové by měli vědět, že nemají právo spát se sekretářkami. A Belgičané by se měli poctivěji vyrovnat s dědictvím jejich kolonialismu v Africe. Progresivismus je způsob, jak je k tomu přimět. (...) Na tom, kdo vede katedru anglistiky v Oberlinu (pověstné woke univerzitě – pozn. red.), moc nezáleží. Ale bylo by hezké, kdyby ženy v Saúdské Arábii získaly víc práv.“

 

Cowenův text měl docela velký ohlas, vlastně není divu. Odpor proti wokismu často přebírá podstatné charakteristiky toho, vůči čemu se vymezuje – například tu nudu a předvídatelnost, nemluvě o občas probleskujícím sympatiím k autoritářské odpovědi na autoritářský problém. Člověka, který současný pokrokářský posun vnímá jako potenciálně vážný problém, může až zneklidňovat, jak intelektuálně lenivě se odpor vůči němu často projevuje. I tak se ale domnívám, že přinejmenším v jednom ohledu se Cowen dost zásadním způsobem mýlí. Popisuje současné woke pokrokářství jako hnutí, které prosazuje a šíří sebereflexi. „Wokismus je myšlenka, která může být adaptována na podmínky jakékoliv země. Stačí identifikovat závažnou formu útlaku v daném státě nebo regionu, prosazovat, aby ji lidé vnímali senzitivněji, přidat nějaké rétorické figury, odstranit čistkou pár přestupníků (a pár nevinných) a voilà! – je tu další woke hnutí.“

Jenomže takhle to nefunguje. Stoupencům „woke“ ideologie se v české publicistice někdy říká sebemrskači, jenomže to je hodně mylné přirovnání. Pro jejich rétoriku a jednání je často charakteristická absence sebereflexe – individuální i skupinové. Vždycky jde o hříchy těch druhých (výjimkou jsou ty pověstné ritualizované sebekritiky, které ovšem taky nemají s nějakou sebereflexí nic společného). Při pohledu do vlastních řad (ať už při hodnocení současnosti, nebo historie) dokážou dnešní pokrokáři zavřít oči před prakticky čímkoliv.

Wokismus je především ideologie moci, její vnitřní rozpornost tu mocenskou využitelnost ještě vylepšuje – je možné jí mlátit po hlavě kohokoliv za cokoliv. Není zaměřená proti útlaku obecně, není ani koncipovaná nějak univerzálně. Jejím cílem je změnit Západ, protože je sama velice západní, představuje nějakou zvrácenou podobu západní křesťanské tradice s jejím ideálem rovnosti lidí a vyznávání hříchů. Ve společnostech mimo západní kulturní okruh k žádné sebereflexi nevede, pro tamní autoritáře je svým způsobem užitečná, těžko je také může ohrožovat ideologie, která za viníky prakticky všeho, co je na světě špatně, označuje „bílého muže“.

Čínská režimní propaganda v kritice Ameriky ráda používá velmi „woke“ protikolonialistickou a antirasistickou rétoriku, nezdá se přitom, že by kontakt s pokrokářským myšlením v té zemi způsobil nějakou vlnu sebereflexe a senzitivity. Bohatí indičtí imigranti z nejvyšších kast se v duchu woke ideologie rádi označí za oběti rasismu a vskutku se necítí být tlačeni k reflexi toho, jestli jim tradiční uspořádání jejich vlasti nepřineslo nějaká nezasloužená privilegia. Když se budu držet Cowenova textu: vyměnit pár kateder anglistiky za lepší situaci žen v Saúdské Arábii by jistě byl z globálního hlediska „dobrý deal“. Moc ale nevěřím, že někdy proběhne. Pravděpodobnější mi přijde, že narůstající vliv progresivistů pomůže poměry v zemích jako Saúdská Arábie fixovat.

×

Podobné články