Úvod do studia manifestologie

Společenský obor manifestologie, který se zabývá výzkumem a typologií masových shromáždění, rozděluje demonstrace na pohyblivé čili mobilní a na stojaté čili stabilní. Ty první spočívají obvykle v průvodech neboli pochodech, při nichž masa protestujících jde s transparenty ulicemi, skandují se hesla, přičemž se často demoluje pouliční zařízení.

Ty jsou oblíbené v zemích s bouřlivým temperamentem, třeba ve Francii, Řecku či Itálii, kde se dav podobá lavině valící se městem, dokud se s někým, obvykle s policií, nepopere. Pak se z pochodující demonstrace stane demonstrace pobíhající a utíkající, bez čehož by však mnozí účastníci neměli správný zážitek.

Stabilní čili postávací demonstrace bývají mnohem klidnější a jsou oblíbenější v zemích s temperamentem pokojným, až holubičím. Jak napovídá název, obvykle se při nich stojí, maximálně se přešlapuje a hledí jedním směrem a čeká se, co organizátoři připravili. Vycházejí z principu a tradic „táborů lidu“, jak to v neděli na Letné nazval výstižně jejich pamětník Zdeněk Svěrák.

Lid tam sice přímo netáboří, nerozdělává ohně a neopéká si slaninu, ale prožívá společně pospolitý zážitek táboření, což starším připomíná dětství, pionýrský tábor, vzdělanějším a uvědomělejším tábor husitský. Důležité je místo setkání, tedy obvykle dosti velká plocha s historickým významem, kam se vejde jednak dost lidí a za druhé se tam už stalo něco, na co lze navázat.

Je jasné, že české mentalitě daleko víc vyhovuje typ demonstrace stabilní čili nepohyblivé, byť lze v průběhu konání mírně popocházet, pokud je tam dost místa. Má to řadu výhod, především člověk se tak neunaví, může si klidně povídat se známými, rozhlížet se kolem sebe a nyní hlavně fotit se, jednak sám sebe (selfie), jednak s nějakou známou osobou, která se tam vyskytuje a rozhodně společnou fotografii neodmítne, neboť celé je to prostoupeno duchem táborové svornosti. Snímky jsou kontinuálně posílány na sociální sítě, kam se lépe umisťují ve stavu klidu než za pochodu, což ocení především méně ohrabaní účastníci. Fotografie pořízená na takovém „eventu“ může pak být důležitým, ba hlavním důvodem účasti, což však nijak neshazuje její hodnotu, právě naopak.

Důležitá je však divadelní čili teatrální stránka věci. Na ni se čeká a ona je předmětem hodnocení. Účastníky demonstrace samozřejmě motivuje k účasti primárně idea, ale nebyla by pravda, kdybychom nepřiznali, že se tam jde také něco zažít, vidět a vyslechnout. Nedávné vyjádření hlavního cíle protestů, premiéra Babiše, že tam lidé chodí na koncert, vyvolalo sice značné pobouření, ale ruku na srdce, něco důležitého vystihlo. Rozměr arteficiální a estetický je pro české masové demonstrace základní a dalo by se říct nezbytný. Projevy, pokud možno krátké, střídají hudební čísla, vedle postav spíše občanských (sedláci) se tam nutně musí objevit určité množství dramatických umělkyň a umělců, kteří dodávají akci rozměr skutečně něčeho významného, když tam jsou i tak známí lidé. Historická chvíle se přirozeně bratří s estrádou (v pravém slova smyslu: estráda je vyvýšená plošina) a vytváří ustálené teatrální formy, na které účastníci reagují, jako by byli na představení a měli posuzovat umělecký výkon. Tato forma přitom navazuje na předchozí ustálené postupy, což nijak nevadí a nesnižuje hodnotu a důvody setkání. Už literární vědec Vladimír Macura upozornil, že manifestace na Letné v listopadu 1989 využily režimní mítinky a prvomájové průvody, byť v zásadním posunu a ironické nadsázce. V roce 1993 pod ještě čerstvým zážitkem listopadu 1989 o manifestacích na Letné napsal, že „rozvolňovaly sice jejich statický půdorys, naplňovaly konvenční kadlub citem a osobním zaujetím, ale tak či tak pracovaly a nemohly nepracovat s daným žánrem. Balkon na Václavském náměstí, ať chtěl, nebo nechtěl, přepisoval roli únorového balkonu, z něhož promlouval v tolika filmech a inscenacích socialistické éry jiný vůdce.“

Z řečeného snad neplyne, že by si autor manifestací a manifestantů nevážil a neoceňoval jejich nasazení pro věc. Život nemůže být jen sledem bezduchých mechanických úkonů bez radosti a sdílené pospolitosti. Masové manifestace jsou v tomto ohledu výborným prostředkem proti pocitům osamění a marnosti. Když se je na co koukat a co poslouchat, tím lépe. Takže se těšíme na další.