Žoldnéři, kam se podíváš. Válčení je obchod za peníze

V polovině února se rozšířily zprávy, podle kterých americké letecké údery v Sýrii usmrtily až „stovky“ ruských žoldnéřů bojujících pro Bašára Asada. Pozdější informace naznačují, že vše bylo asi trochu jinak, ale v každém případě se pozornost veřejnosti opět obrátila k soukromým vojenským korporacím a k jejich roli v soudobém neklidném světě. Jedná se o zajímavé řešení některých problémů, nebo spíše o součást problémů?

Co přesně se v Sýrii stalo? Síly Asadovy armády s podporou ruských kontraktorů zaútočily na základnu tzv. Syrských demokratických sil, tzn. převážně kurdských jednotek, které kooperují s Američany. Ti ihned zasáhli ve prospěch svých spojenců, takže následné letecké údery měly za následek snad stovky mrtvých na straně syrské armády. První zprávy hovořily o tom, že šlo o „stovky“ mrtvých Rusů, což by zaručeně znamenalo nejvážnější americko-ruský incident od konce studené války. Napjatě se čekalo na reakci Kremlu.

Ta však byla navzdory předpokladům velmi uměřená. Moskva nepřímo potvrdila smrt jen pěti ruských občanů. Potom sice připustila úmrtí či zranění „desítek“ osob, avšak odmítla se k celé záležitosti podrobně vyjadřovat. To zapůsobilo ve prospěch věrohodnosti zpráv, že incident se patrně odehrál poněkud jinak a ruští kontraktoři nepostupovali podle povelů z Kremlu. Údajně ve skutečnosti šlo o pokus dobýt kurdská ropná a plynová pole, která již Asad přislíbil firmám Rosněfť a Gazprom, ačkoli ona pole nekontroluje.

Zákonitě se tudíž objevila otázka, kdo vůbec ruským žoldnéřům v Sýrii velí, resp. kdo je platí. Většinu těchto osob zřejmě zaměstnává tzv. Wagnerova soukromá vojenská společnost, dosud hodně záhadný subjekt, jenž působil (či pořád působí?) také na východě Ukrajiny. V jeho čele stojí dřívější podplukovník ruských zvláštních sil Dmitrij Utkin, který podle svého oblíbeného německého hudebního skladatele nosí přezdívku „Wagner“.

V médiích někdy problesknou též jména dalších ruských žoldnéřských firem, mj. RSB-Group, Slavjanskij korpus, Moran, ENOT či Antiterror. Zajímavé však je, že některé z nich mají sídla mimo Rusko, kde je činnost takových subjektů pořád ilegální (ale již se chystá zákon, jenž má jejich působení regulovat). Wagnerova firma dnes proto sídlí v Argentině, zatímco Slavjanskij korpus v Hongkongu. V Rusku pracující korporace formálně vystupují mj. jako „poradenské“, což je koneckonců běžný postup i v západních zemích.

Nesporným faktem je, že ruské soukromé vojenské firmy (v ruštině nazývané zpravidla ČVK, častnyje vojennyje kompaniji) prodělaly za poslední dekádu ohromný rozmach. Rusové se sice v řadách žoldnéřů samozřejmě objevovali již dříve, avšak v naprosté většině jako zaměstnanci soukromých subjektů ze západních zemí. Od počátku této dekády však začalo značně přibývat také vojenských korporací ryze ruského původu.

To lze dát do úzké souvislosti s asertivní politikou Kremlu, který se hodně snaží o expanzi své moci, a to jak v „blízkém zahraničí“ (jak se v Rusku říká někdejším republikám SSSR), tak ve větších vzdálenostech od svých hranic. Privátní subjekty, u kterých lze spojení s vládou prostě popřít (byť ne moc věrohodně), mohou (stejně jako tajné služby) představovat vhodný nástroj, což potvrdila mj. východní Ukrajina. Značná část „ruských vojáků na dovolené“ byla (alespoň formálně) zaměstnána u obskurních soukromých firem.

Stejný model se uplatňuje též v Sýrii, kde firma Slavjanskij korpus fungovala už v roce 2013 a kam pak dorazily velké počty „wagnerovců“. Oficiální ruská intervence se tak mohla omezit hlavně na letectvo, dělostřelectvo a speciální síly, takže deklarované ruské ztráty se dosud drží na pozoruhodně nízké úrovni. Udělená vyznamenání však naznačují, že v Sýrii působí snad až čtyřciferný počet ruských žoldnéřů, z nichž desítky už padly.

Onen únorový incident ovšem napovídá, že navzdory evidentnímu napojení na ruské vojenské a zpravodajské struktury nemusí Utkin (alias „Wagner“) pracovat jen pro Kreml. Už dřív byly vysloveny úvahy, že ho částečně platí i Írán, popř. naopak Izrael, zatímco nyní přibývá tvrzení o tom, že ho zřejmě sponzorují též ruští oligarchové a těžařské společnosti. Konexe privátních vojenských korporací se subjekty, jež se věnují získávání a zpracování nerostných surovin, ale také nelze označit za žádnou překvapivou novinku.

Jako příklad může sloužit určitě nejvýraznější osobnost západní „žoldnéřské scény“, americký byznysmen Erik Prince, zakladatel (ne)slavné značky Blackwater (dnes Academi), jež si kvůli působení v Afghánistánu a Iráku získala silně kontroverzní image. Obamova vláda však oproti té Bushově hleděla na žoldnéře daleko méně přátelsky a s Princem (jenž se sám charakterizuje jako konzervativní libertarián) si příliš „nesedla“ ani politicky. Ambiciózní byznysmen tak dal přednost ústupu do pozadí a angažoval se raději jinde.

Mezi jeho nejlepší zákazníky se zařadily bohaté „ropné“ monarchie, zejména Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie. Prince pro ně zformoval soukromé síly, jež byly na počátku určeny hlavně pro zvládání nepokojů ve stylu „arabského jara“, ale později se změnily na nástroje pro zahraniční intervence. Kontraktoři v žoldu Emirátů operují v Libyi, zejména jako piloti, ovšem největší pozornost si získalo jejich nasazení v Jemenu.

Když totiž vojska arabských monarchií, která tam vstoupila v roce 2015, začala zaznamenávat nepříjemně rostoucí ztráty, rozhodli se šejkové pro nasazení „profesionálů“, tedy zaměstnanců soukromých firem. Do Jemenu byl tedy vyslán (údajně) snad až čtyřciferný počet kontraktorů, mezi nimiž převládají bývalí vojáci od zvláštních jednotek z Jižní Ameriky, kteří mají největší zkušenosti z asymetrických konfliktů. Navzdory tomu se ale zdá, že se jemenská operace stala další položkou ve smutném seznamu „nekonečných“ válek.

Na něm samozřejmě figuruje i Afghánistán. Jakmile do Bílého domu nastoupil Donald Trump a nová administrativa (mimochodem, nynější ministryně školství Betsy DeVosová je Princova sestra), začaly se pro privátní vojenské firmy rýsovat další příležitosti. Generálové i poradci se pustili do příprav plánu na vyřešení konfliktu v Afghánistánu a přibývalo spekulací, že by měl obsahovat mj. rozsáhlé nasazení kontraktorů. Přispěl k tomu ostatně i sám Erik Prince, jenž na toto téma publikoval opravdu pozoruhodný článek.

Noviny The Wall Street Journal otiskly jeho text „The MacArthur Model for Afghanistan“, ve kterém navrhl, aby odpovědnost za dění v této zemi přešla na jednoho Američana, jenž by měl pravomoci podobné těm, jakými kdysi disponoval generál MacArthur v poválečném Japonsku či britský místokrál v Indii. Vojenskou sílu by mu poskytly „soukromé armády“, sestavené jak z místních mužů, tak z profesionálních zahraničních velitelů.

Nabízela se i úvaha, že na pozici onoho „místokrále“ by Prince nejraději nominoval sám sebe, což pak vzbudilo spíše posměšky. Naopak značné znepokojení vyvolala prezentace, jež unikla do médií a nesla titul „An Exit Strategy for Afghanistan“. Zjevně nebyla určena pro veřejnost, neboť Prince v ní již zcela explicitně mluví o těžbě nerostného bohatství Afghánistánu (kde se údajně nalézají gigantická ložiska vzácných kovů) a o operacích „svých“ kontraktorů, kteří by se měli postarat především o zajištění letecké podpory.

Předpokládáme-li, že Prince nabízel Pentagonu své opravdu existující kapacity, tak na základě oné prezentace kdesi (patrně v Emirátech) disponuje soukromým letectvem, které by mu mohl závidět nejeden vyspělý stát. Mj. vlastní tryskové bojové letouny A-4 Skyhawk, turbovrtulové bojové letouny LASA T-Bird, bitevní vrtulníky AH-1 Cobra či velká bezpilotní letadla. Jak se k tomu všemu dostal, lze pouze spekulovat, ale jisté je, že Pentagon jeho plán odmítnul a chce v Afghánistánu nadále spoléhat hlavně na vojáky ve službě.

Prince se rád prezentuje jako oddaný americký vlastenec, avšak s tím dosti kontrastuje fakt, že v loňském roce začal stavět dvě základny i v Číně. Jeho společnost Frontier Services Group se má údajně podílet na výcviku bývalých čínských vojáků, kteří by se (už jako kontraktoři) měli starat o ochranu čínského majetku v zahraničí. Nejspíše je to další způsob, jímž si Peking chce „pojišťovat“ svůj projekt „Nové hedvábné stezky“.

Byznys je byznys, je však docela možné, že právě Princův kontrakt v Číně mohl poškodit jeho pozice v USA a potom přispět k odmítnutí jeho plánů. To ale asi způsobil hlavně fakt, že proti nim od začátku existovala velmi silná opozice v Pentagonu i Bílém domě, a to včetně ministra obrany Jamese Mattise i poradce pro národní bezpečnost H. R. McMastera. Oba dva jsou totiž vojáci „ze staré školy“, kteří chápou vojenství jako zvláštní poslání, nikoliv jako obchod, a tak nejsou zrovna nadšenými fanoušky privatizace válčení.

Je tedy poněkud paradoxní, že se Trumpova republikánská vláda vůči privátním kontraktorům v praxi chová v podstatě dosti podobně jako ta Obamova. V současnosti je to naopak Rusko (a v menší míře také Čína), kdo na žoldnéře spoléhá stále více. Pokud se dá ovšem věřit zprávám o incidentu v Sýrii, pak také Rusko patrně začne zjišťovat, že placení kontraktoři nemusejí být vždy tak spolehliví a užiteční, jak se mohou jevit.

Zajisté nelze popírat, že privátní vojenské subjekty odvedly v řadě případů (bez jakékoli stopy ironie) dobrou práci; např. jihoafričtí žoldnéři toho v Sierře Leone dokázali podstatně více než tragikomicky působící mírové síly afrických zemí. Také kontraktoři společnosti Blackwater se (navzdory několika problémovým případům) obvykle osvědčili jako velice schopní, výkonní a disciplinovaní profesionální vojáci, kteří svou práci brali víceméně jako pokračování vojenské služby (tedy vlastně „práci pro vlast“), ovšem za lepší plat.

Právě onen plat ale může být kamenem úrazu. Prince je možná upřímný americký vlastenec (a možná i Utkin je podobně upřímný vlastenec ruský), avšak stále platí ono „byznys je byznys“. Navzdory své vojenské efektivitě jsou soukromé vojenské korporace vždy hlavně komerčními subjekty, jež pracují pro zisk, resp. pro platícího zákazníka. Je-li tímto zákazníkem stát, pak se jeho bezpečnost stává závislou na „rozmarech trhu“.

Situace, že by zahraniční vojenské operace USA, Ruska nebo Číny opravdu přímo závisely na tom, jak se dohodnou s „velkými“ kontraktory, zatím samozřejmě nehrozí, ovšem jakýsi trend pozorovat můžeme. V případě arabských monarchií už se dá o závislosti na žoldnéřích hovořit bez jakéhokoli přehánění. Velké nebezpečí představuje také scénář, že by „soukromé armády“ začaly ve větším měřítku pracovat i pro těžařské a jiné korporace, a to nejen ty zmíněné ruské, ale třeba i pro čínské při jejich expanzi v Asii a Africe.

Největší extrém představují obavy, že by některé soukromé vojenské firmy začaly dělat takřka „vlastní politiku“ a fakticky i konkurovat státům. Před tímto rizikem varoval mj. zesnulý autor techno-thrillerů Tom Clancy a podobné obavy vyjadřuje excelentní román Profesionální voják od Stevena Pressfielda. Naopak jiný ze spisovatelů tohoto žánru Dale Brown propaguje názor, že pokud státy selhávají (resp. pokud nemohou či nechtějí zasahovat), pak by měli dostat svou šanci zodpovědní, ochotní a schopní soukromníci.

Brownův hlavní románový hrdina Patrick McLanahan je ale vlastencem takřka „čítankovým“, který vždycky stojí na správné straně. Ačkoli vede soukromou vojenskou firmu, bere smlouvy pouze od „dobrých hochů“, popř. pracuje z vlastní iniciativy proti „zlým“, jenže u kontraktorů mimo stránky románů s něčím takovým samozřejmě počítat nelze. Zatím se dá jen spekulovat, kam se aktuální trend bude ubírat dál, už dnešní stav by však mohl pro velmoci (a koneckonců nejenom pro ně) představovat poměrně vážné varování.