Milion chvilek pro demokracii. Kde se vzal?

Pražané mohli v uplynulých dnech v ulicích svého města pozorovat dvě společenská hnutí, v nichž se o slovo hlásí zástupci mladších ročníků. Pátky pro budoucnost (Fridays for Future) inspirované šestnáctiletou Švédkou Gretou Thunbergovou ovládají i v České republice studenti středních škol. Pak je tu skupina pražských vysokoškoláků, kteří svolávají demonstrace proti Andreji Babišovi a jeho nové ministryni spravedlnosti Marii Benešové. Říkají si Milion chvilek, skupinu založili vzápětí po sněmovních volbách 2017 jako petiční iniciativu, masovou odezvu ale zažívají až v posledních týdnech.

Nějak se jim podařilo vyhmátnout dobu a poté, co trestně stíhaný premiér vyměnil ministra spravedlnosti, zahájili sérii demonstrací, na které chodí desetitisíce lidí a která má vzestupnou tendenci. Václavské náměstí v úterý 21. května bylo zaplněné tak, že i podle v odhadech konzervativní policie na něm bylo až 70 tisíc demonstrantů. Další protesty předseda Chvilek Mikuláš Minář svolal na 28. května všude mimo Prahu a o týden později, 4. června, opět na Václavské náměstí – pokud ovšem premiér do té doby nepřijme jeho výzvu a neusedne s ním k televiznímu duelu.

Požadavek z Václavského náměstí má jistě dramaturgický smysl – manifestace je třeba stupňovat a obměňovat jejich dramaturgii. Premiér nejen že má svůj mediální dům, celkově jsou poměry nastaveny tak, že vtíravým, neodbytným otázkám novinářů vůbec nemusí čelit. (Nejčerstvější příklad: přednedávnem přinesl magazín Reportér svědectví Babišova někdejšího obchodního partnera Lubomíra Šidaly o tom, jak si spolu kdysi ukládali zřejmě nelegální provize do banky v Lichtenštejnsku. Tato i policejně relevantní výpověď nevzbudila v českém veřejném prostoru zatím sebemenší ohlas.) Ale i  přesto, že nežijeme v normální době, působí snaha vydupávat si na ulicích termíny v premiérově kalendáři až dadaisticky a může u Mináře prozrazovat jistý spasitelský komplex. Co tedy Milion chvilek chce, kde se ty Chvilky vzaly a jak to mají politicky?

Tvrdé jádro

Cesta začíná na konci října 2017, několik dní po volbách, které vynesly do čela republiky Andreje Babiše. Dálkový student teologie na Evangelické teologické fakultě UK Mikuláš Minář (ročník 1993) se obrací na Benjamina Rolla (1995), řádného studenta tamtéž. Znají se v tu dobu jen letmo. Ale oba podobně čtou situaci, zneklidňuje je hladký nástup hospodářského a mediálního magnáta k moci. Tvoří se kolem nich skupinka, která se časem obměňuje, ale od počátku dodneška jde vždycky plus minus o deset lidí. Třetí, kdo s nimi tvoří pomyslné tvrdé jádro, Jiří-Jakub Zévl, studuje sociální geografii také na Univerzitě Karlově.

Nejagilnější je Minář. I na demonstracích se svým vystupováním od moderátora Rolla lehce, ale přece znatelně liší. Může to být jen vnější okolnost, nicméně Minář sám je z Církve bratrské. Ta na rozdíl od Rollovy Českobratrské církve evangelické (ČCE), která takzvaně jde s dobou, má pověst teologicky konzervativnějšího a jaksi obecně zarputilejšího společenství. Roll vzpomíná, že Mikuláš byl zprvu teologicky i společensky konzervativnější než on, než se během studií a zřejmě i práce v protibabišovské akci (poslední rok a půl to časově splývá) poněkud „zliberalizoval“. Na rozdíl od Rolla a v podstatě všech svých spolužáků už je Minář ženatý. Jistá zarputilost se projevuje jak ve vystupování („Pane premiére, postavte se mi jako chlap v televizní debatě!“), tak v míře osobního angažmá. Minář, jehož hlavními studijními obory byly bohemistika a filozofie, letos bude muset se studiem skončit, nestihne totiž finiš magisterského studia, už by se nedalo skloubit s kampaní proti oligarchovi.

Načasování

Původně Minář s Rollem a dalšími přáteli zamýšleli skupinu koncipovat šíře, jako platformu pro debaty o politice i společnosti, kultuře, náboženství. Ale skutečnost, že se na podzim 2017 premiérem chystal stát trestně stíhaný magnát s vlastními médii, je víc a víc vede k tomu, co by sám předmět jejich zájmu nazval „program Antibabiš“. V pomalu už nepřehledné řadě výzev, apelů a petic skupiny je stěžejní výzva premiérovi k rezignaci z února 2018. Původní záměr získat pro ni během sto dní aspoň milion signatářů nevyšel a dodnes stojí ve třetině cesty: do těchto dní ji podepsalo 350 tisíc občanů. Přesto stojí u kořenů růstu Milionu chvilek.

Nejprve jsou „Chvilky“ jednou skupinou mezi dalšími. Je tu také AUVA (Andrejovy účtenky vrátíme Andrejovi) kolem Michala Voždy, který s kamerou Babiše ještě v roli ministra financí obtěžoval otázkami už před lety. Tato skupina se ustavila na protest proti elektronickým účtenkám a od vzniku si udržela jistou bojovnost až ukřičenost. Například dobře navštívená demonstrace na Václavském náměstí loni v listopadu, svolaná v reakci na reportáž Seznamu.cz o odsunutí Babišova nejstaršího syna mimo působnost české policie na Krym a později do Švýcarska, byla moderována vyhroceně a nadávalo se při ní běžně té části veřejnosti, která premiéra s prezidentem podporuje dál jako ovce. Chvilkaři to vědomě nedělají a zakládají si na tom, že dryáčnických poloh se lze vyvarovat.

Zlomový moment, který se Minářovi, Rollovi a spol. podařilo vyhmátnout, nastává letos na jaře, 17. a 18. dubna. Jeden den policie oznamuje, že dlouholeté vyšetřování dotačního podvodu v Čapím hnízdě uzavřela návrhem na obžalobu Andreje Babiše a spol., druhý den odstupuje ministr spravedlnosti Jan Kněžínek a Babiš místo něho sahá po razantní Marii Benešové. Velmi chytré se ze zpětného pohledu jeví zvolené tempo jednoho týdne, připomíná to – při všech rozdílech v době – slavné pondělní demonstrace v Lipsku uvozující konec komunistické NDR, jejichž třicáté výročí se bude už brzy slavit. Minář, Roll a spol. svolávají první masovou demonstraci na Staroměstské náměstí k 29. dubnu. Ta přiláká 15 tisíc lidí, což je zhruba na úrovni předchozích protibabišovských shromáždění. Ale už o týden později, 6. května, na témže místě i podle policejních odhadů demonstruje 25 tisíc lidí. A 13. května se tamtéž shromažďuje 30 tisíc – Staroměstské náměstí se dostává na hranici svých možností. Teď je chvíle risknout a zamluvit si Václavské náměstí. Pokud by už byly demonstrace za zenitem a teď by přišlo méně nebo stejně lidí, na Václavském náměstí bude tento odliv mnohem lépe vidět. Ale 21. května hlásí policie oněch 70 tisíc. Podle Benjamina Rolla už dopředu z ohlasů a závazků přijít z Prahy a přijet z obcí a měst napříč republikou bylo možné odhadnout padesát tisíc. Co přišlo nad to, je nečekaný bonus. Jaká bude laťka úspěchu 4. června? Roll se nechce fixovat na nějaké číslo, ale je zřejmé, že jasným neúspěchem by pro Milion chvilek bylo, kdyby lidí přišlo méně než posledně.

„Politicky namíchaní“

Tvrdé jádro Chvilek pojí nízký věk. To neznamená, že by si nenechali poradit. Kdo na ně má vliv? Opět různě: například sociologové z firmy Behavio v pražských Holešovicích, mezi nimiž vévodí Jiří Boudal, aktivista, po několik let manažer nátlakové skupiny Rekonstrukce státu a s Rekonstrukcí propojeného „mezinárodního týmu právníků“ Frank Bold. (Rekonstrukce státu v minulém parlamentu prosadila registr smluv a Frank Bold pak začal k registru nabízet placené poradenství.) Ale v dosahu skupiny je i profesor na Evangelické teologické fakultě, plodný autor knih Pavel Hošek, který se kromě angažmá na fakultě účastní i práce v České křesťanské společnosti (kde mimochodem patří k tzv. přirozeným kandidátům, až se uvolní křeslo po Tomáši Halíkovi) a je i kazatelem právě Církve bratrské. Hošek na ETF patří k nejoblíbenějším přednášejícím. Pro pořádání „Václaváků“ je klíčovou osobou promotér Robin Suchánek z agentury Netwin, ten zajišťuje i krátká vystoupení umělců či sportovců. Takřka všechny herce nebo hudebníky, které skupina získala pro vystoupení na poslední akci, najdeme v seznamu signatářů výzvy.

Seznam signatářů, a tedy i rezervoár pro Mináře s Rollem je překvapivě široký – od levicového myslitele Ivana Štampacha po bankéře Mojmíra Hampla, od Davida Kollera po Milana Knížáka. Otázka dne zní, jestli skupina Milion chvilek dělá dost pro to, aby si tento široký potenciál nezužovala. Skladba hostů na Václavském náměstí 21. května jako kdyby napovídala, že je to boj, a ne vždy se jí daří nad svými limity vyhrát. Jiřina Šiklová je samozřejmě zasloužilá šarmantní dáma, podobně Václav Malý, ale oba oslovují patrně jen úzkou výseč společnosti, Šiklová je nepokrytě elitářka. Naprostý dramaturgický i politický úlet představovalo vystoupení pražské radní Mileny Johnové z uskupení Praha sobě, která na shromáždění otevřela s nezávislostí justice naprosto nesouvisející výdaje na sociální služby. Při jednom z předchozích shromáždění na Staroměstském náměstí dali organizátoři prostor už zmíněné Rekonstrukci státu, dokonce od ní převzali a prosazují sedmero požadavků, které mají zabezpečit nezávislost justice (především jde o naprostou nezávislost na vládě pro nejvyššího státního zástupce, což po razii na Úřadu vlády před šesti lety nebo po zkušenostech s kriminalizací obecních zastupitelů může vyvolávat údiv).

Oproti tomu stojí fakt, že Rekonstrukce si představovala užší spolupráci, což Chvilky už před delší dobou odmítly. Projevem jistého povědomí o tom, že je třeba zaujmout i jiné vrstvy, svědčí vystoupení hokejisty Dominika Haška nebo závěrečná píseň v podání lidového barda „Honzy“ Nedvěda.

Ale největším výkonem v tomto ohledu bylo potlačení pudu proti politickým partajím, mezi aktivisty jinak tak častého. Na druhý mítink na Staroměstském náměstí pozvali pořadatelé zástupce demokratických stran, od vládní ČSSD přes STAN, topku a Piráty až po ODS. Nevybírali si řečníka, a byť třeba nominace Jiřího Pospíšila jeho topkou vyvolala u Chvilek kroucení hlavou, sekretariátům do volby jejich reprezentanta nikdo nemluvil. Minulý týden Minář v rozhovoru pro DVTV zdůraznil, že politickou změnu mají přivodit a vývoj směřující k oligarchii zvrátit politické strany.

Na otázku, jestli jsou ve skupině spíš doleva, Roll vrtí hlavou: „Řekl bych, že jsme namíchaní.“ Z dalšího povídání však vyplyne, že má – aspoň oproti tazateli – přece jen posunuté koordináty. Jako krajní případy poloh, které na své pódium Chvilky pustily, Roll uvádí zleva dokumentaristku Apolenu Rychlíkovou, zprava ODS. Za tu na Staroměstském náměstí vystupoval vždy umírněný místopředseda Martin Kupka. Nejen KSČM a Okamurova SPD, i Václav Klaus mladší už by byl nepřijatelný, totéž třeba Milan Knížák, byť je na seznamu signatářů Milionu chvilek a proti Babišovi se ostře vymezil už v době, kdy část dnešních podporovatelů v Babišovi ještě neviděla problém. Pokud bychom soudili podle voličských preferencí, členové skupiny se pohybují uvnitř pomyslného trojúhelníku Piráti – TOP 09 – STAN.

Další vlna protestů proti trestně stíhanému premiérovi byla svolána na 28. května po celé republice a 4. června na Václavské náměstí v Praze. Úskalí bude v potřebě přicházet s něčím novým, neopakovat se a přitom aspoň navenek nepřekročit čáru do myšlenkového světa Rekonstrukce státu a podobných skupin. Ale třeba už iniciativa svou dějinnou roli splnila. Jak zaznělo u kulatého stole ve sněmovně k zákonu o státních zástupcích, mimochodem za přítomnosti Mináře i ministryně Benešové: není reálné, že by si vláda troufla sáhnout na nejvyššího státního zástupce v současné atmosféře.