Pak na ně začne padat hlína. S Bohdanem Slámou o velikánech i obyčejných lidech

ECHOPRIME

Pak na ně začne padat hlína. S Bohdanem Slámou o velikánech i obyčejných lidech
Týdeník

Jiří Peňás

I když jsme rozhovor s Bohdanem Slámou plánovali k premiéře jeho prvního historického filmu Krajina ve stínu, první téma se vnutilo úmrtím Jiřího Menzela. Bohdan Sláma ho znal, stejně jako další velká jména české „nové vlny“, osobně, jako jejich student a posléze i kolega. Vlastně asi není druhého současného filmaře střední generace, který by měl tak blízko k Milošovi Formanovi, s nímž napsal knižní dialog Povolání režisér, k Věře Chytilové, jíž asistoval na několika filmech po roce 1989, a vlastně i k Jiřímu Menzelovi.

Oba je spojuje třeba to, že Bohdan Sláma (stejně jako po listopadu 1989 Jiří Menzel) nyní vede katedru režie na pražské FAMU. Náš rozhovor, v němž se po letech setkali dva známí z veselých mladších let, se konal ve středu 9. září ve vesnici Bořice, kde Bohdan rekonstruoval rozpadlý statek a kde žije se svou ženou Mirkou a dětmi.

Bohdane, jaké místo v tvém filmařském srdci a mozku má Jiří Menzel?

Nesmírně důležité. Ostře sledované vlaky jsou geniální film, naprosto spjatý s Hrabalovou předlohou. Navíc je i filmově velmi odvážný. Líbí se mi na něm snad všechno: humor, něha, krutost. Vždyť ten film je vlastně hrozně tragický – a scéna, kdy si Miloš řeže ve vaně zápěstí, je vážně drsná. Menzel v té době věděl, že kruté a směšné věci musejí stát spolu, krutost dává vyniknout směšnosti, směšnost dává vyniknout krutosti. Tragické a komické jsou ve společném tanci. Tohle věděli dobře i Forman a Chytilová, která v tom šla na doraz. Proto se vždycky snažím hledat i v těch nejtragičtějších momentech nějaký směšný nebo komický motiv, i v Krajině ve stínu je komika, především v hereckých akcích.

Menzel pak v té krutosti značně polevil. Ale jako by to byla podmínka nějaké kvality, být krutý…

To jistě není. Ale my nevíme, jak by jeho filmy vypadaly, kdyby mu na začátku normalizace neznemožnili točit, co chtěl. Menzel pak přistoupil na kompromisy a jeho pohled se uhladil. Forman a Chytilová šli vždycky na doraz, jejich výpověď je vlastně varování před člověkem, před variantami zla, které v něm je. Menzel o tom mluvil daleko subtilnějšími prostředky, ale není pravda, že by se to hořké z jeho filmů úplně vytratilo. I v Postřižinách to najdeme a Vesnička má středisková je vlastně velice smutný film, vždyť tam jde o to, že idylická vesnice se zachová krutě k tomu svému nejslabšímu členovi, k Otíkovi. Věci jsou totiž složitější. V každém případě patří Menzel k základnímu kmenu českého filmu, bez něj by vypadala jeho historie jinak. Mimo jiné je to jeden z těch, kdo vytvořili žánr, stejně jako Forman.

Celý rozhovor si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.

Foto: Týdeník Echo