Provařené dny 8: A tělo říká: Jdi

Signály, jimiž tělo a snad i podvědomí, nebo dokonce nevědomí dávají najevo, že nastal čas z festivalu zmizet, přibývají a stávají se čím dál nekompromisnějšími. To se třeba jeden dopoledne vykope na projekci údajně epické kolumbijské gangsterky o počátcích obchodu s kokainem a zjistí, že si spletl kino. Ne, ne. Žádná epika, žádný kokain. Ale nesnesitelný a hysterický rakousko-americký pokus o filmové umění.

A jeden už je tak mentálně znavený, srostlý s tou nepohodlnou židličkou, že si ani nedokáže zachránit zbytek důstojnosti zvednout se a zmizet, prostě na to letargicky kouká. Dumá, jestli hlavního představitele nezná ze Hry o trůny, jestli tam nehrál toho nešťastníka, co ho ponižovali, mozek mu vymyli, psy na něj pouštěli, vykastrovali ho a spoustu jiných ošklivých věcí mu dělali. Ale ne, nebyl to on. Ale někdo by se na tom zmučeném a traumatizovaném hrdinovi nesnesitelného rakousko-amerického artu trochu vyřádit mohl, třeba by to tomu filmu trochu pomohlo, ale kdoví jestli. Anebo kdyby do filmu přiletěla hezká holka na draku a trochu by to tam spolu všechno ožehli. Naštěstí někdo telefonuje, což našeho zpravodaje konečně přinutí zvednout zadek a dekovat se ze sálu.

Taktak stihne provést potřebné pracovní úkony a navštívit fast food, a už sedí na zemi v přeplněném sále na novinářské projekci korejského dramatu Vzplanutí podle povídky Harukiho Murakamiho. Do zad tlačí schod. Tohle už jednou zažil, před dvěma roky taky seděl na zemi během projekce korejského dramatu a tlačil ho do zad schod. V tom dramatu tenkrát bylo erotické dusno, respektive jakási snaha o něj. V tomhle dramatu se ale o erotické dusno nikdo nesnaží. Snaží se o něco jiného. Ale o co? Nechápu. Nechápu. Nechápu. Náš zpravodaj to prostě nedokáže pobrat.

Je tam ten kluk, který na korejské univerzitě vystudoval tvůrčí psaní a líbí se mu holka. Nejdřív to vypadá, že on se jí líbí taky, ale pak s sebou začne všude vodit toho mírně dekadentního zbohatlíka. Ten se jí asi líbí víc. A absolvent tvůrčího psaní je z toho smutný. Sám z chudé rolnické rodiny, táta nezvladatelný pruďas na cestě do vězení a máma fuč. No tak jo, ale proč to všechno? Proč tenhle film? Jeho režisér Lee Chang-dong je přitom docela výrazný tvůrce, ve filmografii má pár výborných kousků, jednu dobu byl dokonce korejským ministrem kultury. Co mi to děláte, pane ministře?

Musel jsem něco nepostřehnout. Možná to způsobil nějaký mikrospánek, kvůli němuž jsem propásl ten zásadní moment, který všechno v tom filmu staví do nějakého nového světla, přidává k tomu vrstvu pohlcujícího mystéria. Možná je to nějaká propracovaná alegorie, kterou poberou jenom lidé z Koreje či znalci Koreje, třeba ve Vzplanutí fakticky jde o tu šíleně komplikovanou aféru, kvůli níž tam nedávno odstoupila prezidentka. Vzplanutí má hodně rysů dobrého filmu, je dobře natočeno, dobře vypadá, pár hezkých scén, ale proč vůbec existuje, proč měl někdo potřebu ho udělat? Nešťastný majitel diplomu z tvůrčího psaní zatím sedí na verandě rodné boudy, zpoza hranic k němu doléhá hlas severokorejského propagandisty, který průběžně oblažuje obyvatele nepřátelského pohraničí. Nic ve zlém, absolvente, ale radši bych sledoval film o tom chlapíkovi, jehož hlas dotváří tvůj večer. S čím se vlastně absolvuje na korejských univerzitách tvůrčího psaní. Se scénářem k tomuhle? 

Nakonec ještě český dokument King Skate o počátcích skateboardingu v Československu. Rychlý a hlasitý film. A dá se pochopit. Kluci chtějí jezdit na skatu a jezdí na skatu. Mladé publikum je navíc poučeno o tom, jak se tenkrát v těch mytických osmdesátkách žilo. Soudě dle reakcí v sále se nechalo poučit docela rádo. 

Přichází poslední signál – mírnější zánět spojivek. Už ani ty oči se nechtějí dívat. Možná je půjde oklamat černými brýlemi a zkusit aspoň ten fotbal, v nejhorším formou rozhlasové hry. Takže odjezd. Mělo by se bilancovat. Takže. Ve Varech to bylo… plus minus stejné jako vždycky. Tudíž docela dobré a docela pracovní. Filmy, lidé, slova a tak. Možná dost jiné, než si představují lidé, kteří věří, že se tu všichni jenom divoce opíjejí za peníze daňových poplatníků. Daňovým poplatníkům posíláme pozdravy. A za rok zase přispějte.