Co dělal generál Pavel v roce 1989? „Převlékl kabát a šel dělat kariéru,“ míní jeho spolužák

Armádní generál ve výslužbě a prezidentský kandidát Petr Pavel v roce 1989 studoval tříletý zpravodajský kurz a působil v KSČ. „Ničemu jsem nevelel, neměl jsem žádnou zodpovědnost za vojáky. Ale co bychom dělali, kdyby nás povolali zpátky k jednotkám a dali nám nějaké rozkazy, se kterými bychom nesouhlasili?“ řekl Pavel k událostem kolem sametové revoluce v rozhovoru pro Hospodářské noviny. „Nezdá se mi pravděpodobné, že by Pavel, který byl tehdy předsedou KSČ, mohl být svědkem událostí na Národní třídě,“ pochybuje generálův spolužák Pavel Beneš s tím, že převlékl kabát a šel dělat kariéru.

Během listopadových dní v roce 1989 byl Petr Pavel profesionálním vojákem, členem KSČ a s krycím jménem Pávek studentem zpravodajského kurzu, po jehož absolvování se měl stát komunistickým rozvědčíkem na Západě. „O dění na Národní třídě jsem se dozvěděl pohledem z okna, protože jsem chodil do školy jen pár desítek metrů vedle. V Praze jsem tehdy studoval postgraduální kurz v oboru vojenské zpravodajství,“ sdělil Pavel s tím, že se spolužáky dostal doporučení se do demonstrací nezapojovat.

Na to reagoval Pavlův spolužák ze zpravodajského kurzu, bývalý voják a softwarový vývojář Pavel Beneš. „Nelíbí se mi, že Petr Pavel neříká o své minulosti úplnou pravdu. Nezdá se mi pravděpodobné, že by Pavel, který byl tehdy předsedou naší základní organizace KSČ, mohl být svědkem událostí na Národní třídě, protože průvod tam přišel až večer a my studenti jsme jako každý pátek odjížděli už odpoledne domů mimo hlavní město,“ vyjádřil pochybnosti Pavlův spolužák s tím, že se všichni sešli až v pondělí 20. listopadu.

„Velice důležitou roli hrálo, že mluvili o naději a pozitivních věcech. Jednoznačně zaznívalo: ‚Nedávejme ozbrojeným složkám žádnou záminku k zásahu‘. Z davu jsem cítil nadšení a sám v sobě velkou zvědavost, co to vlastně přinese,“ cituje Václava Havla, Václava Malého a další řečníky sametové revoluce Pavel.

Pavel tehdy nebyl v žádné exekutivní roli, nikomu nevelel a neměl žádnou zodpovědnost za vojáky. „Byl jsem student, který měl zodpovědnost jen za svoje ořezané tužky. Se spolužáky jsme to tehdy probírali velice intenzivně. Například naše obavy, co bychom dělali, kdyby nás povolali zpátky k jednotkám a dali nám nějaké rozkazy, se kterými bychom nesouhlasili,“ tvrdí bývalý předseda vojenského výboru NATO.

Podle Beneše dokonce dostali od školitelů za úkol, aby během čtyřiadvacetihodinových služeb sledovali zahraniční vysílání a referovali o tom, co se vysílá za dění z Československa. „My s Pavlem jsme sledovali francouzské stanice, protože jsme byli francouzštináři. Úkol chodit mezi lidi a zjišťovat informace jsme neměli. Naopak jsme měli zůstat v utajení a neměli se nikde ukazovat, i když jsme byli vycvičení v tom, jak se vyhnout sledování, jak sami sledovat a zakládat mrtvé schránky,“ oponuje Beneš s odkazem na to, že disponovali falešnými občanskými průkazy a krycími jmény Petr Pávek a Pavel Benda.

„První víkend po 17. listopadu, při cestě za rodinou, jsem zašel za příslušným předsedou místní organizace a vrátil jsem mu stranickou knížku,“ řekl Pavel a dodal, že to byla poslední kapka. „Ať už to dopadne jakkoli, tak součástí tohoto režimu dál být nechci,“ zdůraznil prezidentský kandidát.

Beneš si žádný výrok Petra Pavla z konce roku 1989 nevybavuje, ale upozorňuje na schůzi KSČ v září, které Pavel předsedal. Beneš už dříve v rozhovoru pro Echo uvedl, že v té době, kdy se podepisovala petice Několik vět, a on se o ní vyjádřil, že není tak špatná, ho někdo nahlásil a Pavel se do něj na té schůzi pustil. Psali jsme o tom zde.

Tehdejším studentům zpravodajského kurzu vedení říkalo, že je vše zinscenované a ve skutečnosti je všechno jinak. Podle Beneše dostali rozkazy s tím, že všichni zůstávají v utajení a ještě budou potřeba. „Teprve v lednu 1990 přišel rozkaz, že máme zrušit své členství v KSČ. Já z kurzu a z armády odešel, Pavel pokračoval dál. Podle mého názoru prostě převlékl kabát a rozhodl se dělat kariéru,“ míní Beneš.

Plány do budoucna Pavel tehdy prakticky neměl a na stole byla také možnost rozpustit armádu. „Zpravodajský kurz, který jsem tehdy studoval, pozastavili, nastavili nové výukové standardy po vzoru demokratických zemí,“ upřesnil Pavel s tím, že školu ukončil v roce 1991 za nového režimu.