První Vánoce v Česku: V Pákistánu nás málem zabili. Zemi máte hezkou, ale rodíte málo dětí

První vánoční svátky tráví v Česku čtyřicetiletý Ben se svou manželkou a čtyřletou dcerou. Kvůli své křesťanské víře museli před časem utéct z pákistánské metropole Islamabádu, kde čelili neustálým útokům muslimské většiny. Při jednom žhářském útoku přišli dokonce o dům, Benova manželka během něj utrpěla rozsáhlé popáleniny. Po krátkém mezipřistání v Nizozemsku se proto rozhodli požádat o azyl u nás. Rádi by dostali šanci usadit se tu natrvalo, zjistili totiž, že česká kultura je pro ně blízká, stejně jako naše pivo. Česká republika je skvělé místo k životu, jen vy Češi vypadáte při práci nešťastně, říká v rozhovoru pro Echo24.

Jak dlouho už jste s rodinou v České republice?

Teď to bylo sedm měsíců. Přijeli jsme sem v polovině května. Z Pákistánu jsme odešli před třinácti měsíci, takže tohle budou už naše druhé Vánoce mimo domov.

A jak jste se sem vůbec dostali? Z Pákistánu je k nám dlouhá cesta.

V Pákistánu jsme nebyli jako křesťané v bezpečí. Víc než třikrát jsme tam čelili pokusu o vraždu. Říká se tomu kulturně-náboženský terorismus. Muslimové nám třeba vypálili dům, moje manželka měla vážné popáleniny na více než 30 procentech těla, z toho se pak dostávala asi rok. Později byla také unesena. Já jsem pak musel zaplatit asi 5 tisíc dolarů, aby ji pustili. Neměli jsme tak jinou možnost než útěk. Problémy začaly už v roce 2010, kdy se nás pokoušeli donutit silou, abychom konvertovali k islámu. To jsme odmítli. Vydírali nás. Hrozili, že znásilní mou manželku. Jednou se dokonce uprostřed noci vloupali do našeho domu a okradli nás o peníze a cennosti. To je ten důvod, proč jsme tu.

V Nizozemsku se divili, proč chceme do Česka. Nikdo sem prý nechce. Většina lidí z východu míří právě do Nizozemska a do Německa. Nám to tu ale vyhovuje.

Pákistán je druhou nejlidnatější muslimskou zemí. Je tam opravdu tak málo křesťanů, že se na ně pořádají takové hony?

Myslím, že v Pákistánu žije zhruba kolem 97 procent muslimů. Zbytek jsou křesťané, hinduisté a další. My křesťané se většinou stahujeme do menších komunit, alespoň tak jsme žili od mala v mém rodném městě, kde jsem navštěvoval katolickou školu, protože i moji rodiče byli křesťané. Pak jsem šel na vysokou a později se přestěhoval do hlavního města, Islamabádu.

Čím jste se živil, než jste zemi opustil?

Měl jsem cestovní agenturu. Zaměstnával jsem 14 lidí.

Teď pobýváte kde?

V obci nedaleko za Prahou. Bydlení nám tu nabídla jedna nezisková organizace. Šest měsíců tu můžeme zůstat zdarma, takže teď žijeme tady. To nám pomůže, dokud nedostanu pracovní povolení. Už jsem si dokonce našel práci u jedné americké společnosti jako komunikační specialista. Doufám, že budu moci nastoupit už v lednu. Vyrozumění ohledně našeho azylu bychom měli dostat nejpozději v květnu. Úřady prý potřebují na rozhodnutí více času.

Rozhodně ale nechci spoléhat, že budeme dostávat něco zadarmo. Chceme tu žít důstojně, proto je pro mě důležité, abych dostal co nejdříve příležitost začít pracovat, vydělat si vlastní peníze, odvádět tu daně a stát se součástí společnosti.

Nějakou dobu už tedy v Česku žijete. Jaké jsou zatím vaše dojmy, ať už pozitivní, či negativní?

Celkově jsme opravdu rádi, že tu můžeme být. A to hlavně proto, že nás tu nikdo nepronásleduje. Cítíme se tu bezpečně. Zatím tu k nám byli všichni milí, tedy kromě úředníků, ti vypadají vždycky naštvaně. Vypozoroval jsem, že vy Češi nejste obecně moc šťastní v práci, nebo tak alespoň vypadáte. Vůbec nevím proč. Mimo to je Česká republika, myslím, skvělé místo k životu. Poznali jsme tu řadu přátel, jako rodina se tu cítíme dobře. Myslím, že ČR je rozhodně lepší místo k životu než Nizozemsko, kde jsme po odchodu z Pákistánu taky chvíli byli, tedy je tu alespoň méně muslimů. Líbí se nám vaše kultura, hlavně to, že děti tu často pomáhají svým rodičům. Čeština je pro nás trochu těžká, ale už na tom pracujeme. Ještě jsem vypozoroval jednu věc, a sice, že nemáte moc dětí. Měli byste na tom zapracovat.

Proč myslíte?

Myslím, že ti muslimští hoši jdou přesně touto cestou. Za chvíli se rozrostou tak, že si podmaní celou Evropu. Viděli jsme to právě v Nizozemsku. Měli byste se na to připravit a začít dělat děti hned. Bude vás víc, a tak se jim líp ubráníte. (smích)

Máte nějaké plány na Štědrý den?

Půjdeme se pomodlit do kostela a večer budeme mít jako rodina štědrovečerní večeři. Zavoláme taky zbytku rodiny do Pákistánu a popřejeme jim hezké svátky. Vyzdobili jsme si dům a budeme se věnovat oslavám, jak jen to půjde. O víkendu plánujeme vyrazit do Chotěboře, kam nás pozval jeden přítel, takže teď máme dost plánů. Nemáme sice žádné peníze, ale co je důležité – máme jídlo a jsme v bezpečí.

Mohl byste pro čtenáře vysvětlit, čím se liší křesťanské Vánoce v Pákistánu a v Česku?

Rozhodně oslavy neprobíhají na veřejnosti a v ulicích, jako je tomu u vás. Většinou jsme se museli stahovat spíš do ústraní. Co ale platí stejně jak pro Vánoce, tak Velikonoce, tak je neustálé napětí. V Pákistánu nikdy nevíte, kdy vás v kostele zastihne bombový útok. Stalo se to tolikrát. Je to děsivé. Tradici s vánočním stromkem a dárky ale dodržujeme stejně jako vy.

Kdybyste mohl mít nějaké vánoční přání, jaké by to bylo?

Přeji si, abychom dostali azyl v České republice, na který zatím čekáme. Chtěl bych také, abych mohl pomoct zbytku své rodiny, která je zatím v Pákistánu, se odtamtud co nejdřív dostat. A přeji si, abychom s manželkou přivedli na svět ještě jedno dítě. To jsou všechna moje přání.