O klamné snadnosti dovozu

KOMENTÁŘ

O klamné snadnosti dovozu
Rutinní údržba existujícího vybavení je drahá a nevděčná věc, nedá se transformovat ve slavnostní stříhání pásek před volbami, a tak ji politici skutečně zanedbávat budou, píše Marian Kechlibar. Foto: Wikimedia Commons / E48616
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Francouzské státní rádio RFI hlásí, že francouzské úřady počítají přes zimu s možností rozsáhlejších výpadků zásobování elektřinou a že Francie bude muset elektřinu dočasně dovážet. To je netypické, protože Francie se svojí flotilou jaderných reaktorů patřila vždycky mezi největší evropské exportéry proudu.

Jenže flotila reaktorů sama o sobě nestačí. Je potřeba o ni průběžně pečovat, protože všechna technická zařízení stárnou. A francouzský stát své reaktory poněkud podinvestoval, neboť se s tím smíří tiše a na rozdíl od nespokojených zaměstnanců nikdy nevyrážejí do ulic a nestavějí barikády. Francouzská energetická společnost EDF má dluhy ve výši přesahující 40 miliard eur. Snad i proto se na údržbě a modernizaci reaktorů posledních deset let šetřilo. Výsledky svého přístupu sklízí Paříž právě teď, v tu nejnevhodnější dobu, kdy v Evropě zuří nejhorší válka za několik generací a blíží se chladná zima. Příliš mnoho reaktorů trpí závadami, které se vyvíjely pozvolna, ale kvůli kterým je nutné je odstavit prakticky naráz.

 

Až potud by tento článek mohl klidně „pasovat“ na stránky nějakých ekoorganizací, které bojují proti jádru ze všech sil. Jejich častým argumentem totiž bývá, že jaderné elektrárny trpí technickým a úředním šlendriánem, které podkopávají důvěryhodnost celého odvětví, a ještě navíc zvyšují už tak dost vysoké náklady na jejich provoz. A máme-li být féroví, což bychom měli, současná francouzská situace ukazuje, že tyto argumenty mají své racionální jádro. Rutinní údržba existujícího vybavení je drahá a nevděčná věc, nedá se transformovat ve slavnostní stříhání pásek před volbami, a tak ji politici skutečně zanedbávat budou, dostanou-li k tomu příležitost. (Ono stačí se podívat na stav chodníků v českých městech, abychom viděli, jak se k banální údržbě veřejného majetku přistupuje u nás doma – a přitom nejde o žádné jaderné inženýrství ani o miliardové částky.)

Jenže vzápětí se od protijaderné linie odchýlíme, protože je potřeba si všimnout i toho, jak destabilizující efekt mají francouzské elektrické trable na celoevropský trh s energií. Příliš mnoho států, včetně těch velkých jako Itálie nebo Německo, naskočilo na zelenou vlnu s tím, že pokud přece jen dojde k nějakému nedostatku proudu, způsobenému třeba kombinací tmy a bezvětří, vždycky se dá nějaký dovézt od sousedů. Francie se svou masivní výrobní kapacitou tak plnila roli nezbytné rezervy, asi podobně, jako Česko a Slovensko se svými jadernými elektrárnami zajišťují stabilitu sítě v sousedním bezjaderném Rakousku. (Rakousko je čistým importérem od roku 2001 a zhruba 11 % elektrické energie spotřebované v Rakousku je vyrobeno v jaderných elektrárnách v cizině. S nástupem elektromobility se dá čekat, že toto procento spíše poroste.) Jenže ta přebytečná kapacita najednou není k dispozici, a protijaderné státy se tak musejí potýkat s následky svých vlastních rozhodnutí.

Elektrický proud se do EU naštěstí nedováží z Číny a z Ruska jen v relativně malém objemu, takže aspoň geopolitických komplikací jsme ušetřeni. Ale zároveň tato situace krásně ukazuje, jak pokrytecké a nefunkční může být řešení typu „my si tady uděláme ekoráj, a pokud přestaneme být soběstační, vždycky se dá spolehnout na dovoz“. Dokud v něm „jede“ jen málo států, mohou se poplácávat po ramenou navzájem, ale co když ten model přijme každý? Pak se ukáže být tím, čím je: moralistickou verzí Ponziho schématu čili pyramidy. Ta také funguje, dokud je hráčů jen pár, ale jinak je principiálně nestabilní.

O něco podobného v jiném oboru se zrovna snaží Nizozemsko se svojí nominálně pravicovou vládou, která likviduje nizozemské farmy kvůli redukci emisí dusíkatých látek. Však to maso šlo jenom na export, že. Ale to, že šlo na export, znamenalo, že jiní lidé na něm záviseli. Nezáleží snad na nich? Pokud si vidíte dále než na špičku nosu, záleží.

 

×

Podobné články