S Babišem a Zemanem za hranou principů a pravidel

Téměř půl roku po volbách nejsme po krachu jednání mezi hnutím ANO a ČSSD ani o milimetr blíže k vládě s důvěrou. Odpovědnost za to nese zejména vítěz voleb Andrej Babiš, ale i prezident Miloš Zeman. Přesto, že na základě výsledků voleb je prakticky nemožné sestavit vládu bez hnutí ANO, bylo obrovskou chybou Hradu deklarovat, že má Andrej Babiš na nalezení vládní většiny neomezený časový prostor. Ať už to prezident Zeman udělal z jakéhokoliv důvodu – třeba i ze snahy získat v prezidentských volbách maximum voličů hnutí ANO – nese tím za stávající situaci, která se stává politickou krizí, nemalý díl odpovědnosti.

Andrej Babiš totiž neobvyklý luxus, který žádný jiný předešlý vítěz parlamentních voleb k dispozici od prezidenta republiky nezískal, nevyužil a neproměnil v nalezení stabilní vládní většiny. Můžeme rozvíjet teorie, zda vlastně Andrej Babiš nalézt jakoukoliv koaliční většinu od začátku chtěl či nechtěl vzhledem k jeho dalším politickým cílům, ale neexistence vlády s důvěrou téměř šest měsíců po volbách je jeho zřejmým neúspěchem. Volby totiž nestačí vyhrát, často je mnohem složitější úlohou proměnit vítězství, které nedosahuje nadpoloviční většiny hlasů, v sestavení smysluplné koaliční vlády.

Určitě v tomto ohledu neuspěje nářek premiéra v demisi o vydírání ze strany potencionálních koaličních partnerů. S obdobným problémem se potýkal po volbách leckterý předseda vítězné strany, od Václava Klause čelícímu nepřiměřeným požadavkům tehdejšího šéfa lidovců Luxe (mocně podporovaného tehdejším Hradem), Mirka Topolánka obětujícího důležité resorty ideologicky antipravicovým a protitržním Zeleným, a takto bychom mohli pokračovat ve výčtu dále.

O co větší si Andrej Babiš vyhloubil příkopy před volbami svoji agresivní a nenávistnou rétorikou vůči tradičním stranám, o to větší cenu bude muset těmto subjektům zaplatit, bude-li chtít vyhloubené příkopy překlenout, a to zvláště je-li sám v problémech, ze kterých obviňoval všechny kolem.

Každopádně není možné další týdny (nechce se mi ani uvažovat, že to mohou být měsíce) zavírat oči nad neexistencí vlády s důvěrou. Vláda bez důvěry má být přechodné, mimořádné a časově omezené období, ve kterém nemají ministři realizovat vážná rozhodnutí. Pokud tomu tak není, pohybujeme se za hranou principů a pravidel našeho politického systému a Ústavy.

Vládu s důvěrou potřebujeme nejen kvůli domácím úkolům, ale i kvůli mandátu pro jednání na mezinárodním poli o vážných otázkách s bezprostředním dopadem na naše národní zájmy. Na evropské úrovni finišuje jednání o budoucím víceletém finančním rámci, které nerozhoduje nejen o tom, kolik budeme do rozpočtu EU v následujících letech platit a pak složitě získávat zpět, ale i o tom, zda EU dostane do ruky vlastní, autonomní zdroje financování.

V procesu jsou přípravy na institucionální změny eurozóny včetně otázky společného evropského ministra financí, nebo vzniku Evropského měnového fondu. Za pár měsíců by mělo být také jasno o změně azylové politiky, která je pro nás životně důležitá, nechceme-li akceptovat tzv. Dublin 4 s automatickým realokačním mechanismem. Je zkrátka mnoho úkolů nejen domácího charakteru, kvůli kterým je nezbytně nutné začít jednat o vládě s důvěrou vážně, a nikoliv pokračovat dosavadním stylem „hokus pokus”. Pomyslný míč je stále na straně vítěze voleb a prezidenta republiky.