Minsk: zmražení konfliktu, nebo mír pro naši dobu?
Klíčová otázka nad minskými dohodami zní: Podařilo se Putinovi jen úspěšně smluvně zakotvit „zamrzlý konflikt“ na Ukrajině, anebo budou důsledky daleko, daleko horší?
Putin vyjednával ze silné pozice. Jeho ozbrojenci na východě Ukrajiny šli v posledních týdnech do ofenzívy, získávali území a obklíčili ukrajinské jednotky. Další výhodou pro něj byl západní spor o to, zda poslat na Ukrajinu zbraně. Spory mezi západními spojenci jsou pro Putina vítané vždy samy o sobě, v tomto případě navíc nemohli v Minsku Merkelová s Hollandem a Porošenkem položit možné dodávky zbraní na stůl jako jasnou věc (z tohoto hlediska byla rychlá cesta Merkelové do Washingtonu, který aspoň připouští úvahy o dodávkách zbraní, naprosto nezbytným gestem).
Dohoda nastoluje příměří. To je sice dobře, ale minulé minské příměří vydrželo asi den.
Na jedné straně dohoda ukládá Ukrajině povstalecké oblasti, zjednodušeně řečeno, živit. Pokud nezačnou na východě Ukrajiny fungovat banky a vyplácení důchodů a sociálních dávek, bude to vina Kyjeva. Tak byl ovšem učiněn zodpovědným za území, které nemá pod kontrolou. Dohoda sice hovoří o odzbrojení všech ozbrojených skupin, ale nejmenuje je. A premiér „Doněcké lidové republiky“ Zacharčenko už vyjádřil naději, že dohoda „umožní DLR a LLR věnovat se mírové výstavbě ve prospěch našeho lidu.“ Východním regionům je také zaručeno právo organizovat ozbrojené milice a zajišťovat bezpečnost. Ukrajina se zavazuje schválit do konce roku novou ústavu, což, jak si umíme představit, je šibeniční termín. Ústava musí zakotvovat princip decentralizace. Putin tedy neprosadil federalizaci, o kterou stál. Právě federalizace by znamenala možnost zablokovat členství Ukrajiny v EU případně v NATO. Mimochodem, federalizaci Bosny a Hercegoviny prosadilo v 90. letech právě Rusko. A k čemu se to hodí, vidíme právě dnes, kdy Bosna byla vetem Srbů přinucena zrušit již dohodnutou dodávku zbraní na Ukrajinu.
Ale i kdyby dohoda popisovala pacifikaci Ruskem podporovaných lidových republik mnohem adresněji, nebylo by to v praxi mnoho platné z jednoho důvodu: Kyjev získá právo kontrolovat svou hranici s Ruskem teprve po splnění určitých podmínek, zejména schválení nové ústavy. A dokud mají povstalci volné spojení s Ruskem, můžeme na jakékoli efektivní (na rozdíl od právní) záruky příměří zapomenout. A tím i na ukrajinskou suverenitu.
Rýsuje se tu tedy další zamrzlý konflikt. Další Abcházie, další Jižní Osetie, další Podněstří, další stát, kterému každý spolek jako NATO a EU musí říct: Sorry, nekontrolujete vlastní území, takové státy při nejlepší vůli za členy přijímat nemůžeme.
A proč je to ta lepší varianta? Protože když Putin vidí na Západě tu nejednotu, tu zoufalou snahu umýt si ruce, mít pokoj a chvatně se chopit čehokoli, co se dá vykládat jako mírové gesto, musí ho to povzbuzovat. Jeho opovržení Evropany i Obamou musí být ohromné. Vždyť se ještě vůbec nepřestalo střílet, a Francie už mluví o tom, kdy by mohla Rusku dodat lodě Mistral! Hovor o zmírnění sankcí nemůže být daleko. Je to vyložená pozvánka Putinovi, aby příště otestoval svou hybridní válku na troufalejším terči, třeba nějaké členské zemi EU.
Jeden výmluvný detail, jak málo si Putin ze Západu dělá: Text dohody zmiňuje jmenovitě několik zbraňových systémů spolu se vzdálenostmi od linie dotyku, na které se mají stáhnout. Jedním z uvedených je raketomet Tornado-S – který nemá ve výzbroji nikdo jiný než ruská armáda. Rádobyvtipnou řečnickou otázku, kdepak se ten raketomet na Ukrajině asi vzal, si raději odpusťme. Smál by se jen Putin.
