Je naše hospodářství zranitelné?

V každé učebnici hospodářské politiky najdete mimo jiné poučku o tom, že vládní zásahy do ekonomiky jsou tu mimo jiné od toho, aby zabraňovaly vzniku hospodářských cyklů. Tedy aby se nestřídala období příliš rychlého hospodářského růstu s obdobími prudkého pádu do kráteru ekonomické recese.

Mnoho indicií nám v poslední době naznačuje, že se světové hospodářství blíží vrcholu jednoho takového cyklu. Sotva jsme se vzpamatovali z finanční a ekonomické krize, která zachvátila svět v letech 2008 a 2009, už abychom se znovu připravovali na nejhorší. Posuďte sami: nezaměstnanost je v České republice nejnižší v celé EU (je dokonce nižší než před příchodem krize roku 2009), hospodářství již několik let roste solidním tempem, mzdy přidávají kolem čtyř procent za rok, firmy nestíhají zakázky, protože nemají lidi.

Ale to není všechno. Česká národní banka už několik měsíců varuje, že se tvoří cenová bublina na tuzemském realitním trhu a lidé si neustále berou hypotéky jako zběsilí. V neposlední řadě se na hranici svých možností ocitl také automobilový průmysl. Prý se zatím nevyrábí tolik aut jako před rokem 2009, ale potenciál pro další růst produkce již příliš velký není. Svět se totiž začíná halit do protekcionistického hávu.

České hospodářství se dostalo do situace, kdy je velmi zranitelné. V dobrých časech se totiž slabá místa přehlížejí. Věděli jste například, že v České republice je v automobilovém průmyslu zaměstnán největší podíl pracovní síly v Evropské unii? Je to 3,24 procenta. V Německu se výrobou aut zabývá 2,14 procenta ekonomicky aktivních a ve Francii dokonce jen 0,86 procenta. Na území bývalého Československa se vyrábí druhý největší počet automobilů v celé EU. Hned po Německu. Pozor, nejde o přepočet na obyvatele, ale o absolutní čísla.

Tak si říkám, jestli nám nehrozí takové malé dejavu. Vzpomínáte, na které odvětví dopadla krize jako první? Správně, na automobilový průmysl. Přemýšlím, jestli se u nás za těch necelých deset let vůbec něco změnilo, jestli je naše ekonomika odolnější. Docházím k závěru, že není. Neustále jsme montovnou Evropy. Investic, které s sebou do České republiky přinesly pracovní místa s vysokou přidanou hodnotou, a tedy s vysokými mzdami, je zde stále poskromnu. Vláda to prý už řeší a chce k nám lákat jen hi-tech investory.

Jenže i kdyby to nebyl jen předvolební populismus, je to dost pozdě. Vláda na změnu strategie investičních pobídek měla čtyři roky. Nestalo se prakticky nic. Ba naopak, populismus vlády před říjnovými volbami ještě sílí. Miliardy se rozhazují, kam se jen člověk podívá. Výsledek? Za dosavadní průběh letošního roku narostl český státní dluh o 175 miliard korun na rekordní úroveň 1,79 bilionu. Současná vládní koalice se chová přesně opačně, než velí elementární ekonomická logika. Utrácí se, ačkoli by se mělo šetřit.
Tím se hospodářství nezdravě vychyluje ze své přirozené rovnováhy. Až přijde problém, v celé své nahotě se ukáže, kam nás tato vláda dovedla. Na palubu Titaniku. Ten se sice ještě nepotápí. Jede však příliš rychle na to, aby se včas dokázal vyhnout odloupnuté ledové kře. Až dojde k nárazu, jako první to odskáčou ti, kteří cestují třetí třídou. Tedy ti nejzranitelnější. Za pár měsíců budeme mít možnost změnit kapitána. Přistupme k tomu s rozumem.