Z komunistického lágru se prostříhal malými kleštičkami

Mému bratrovi Martinovi kdysi kdosi vyprávěl zajímavý příběh veterána z druhé světové války. Ten člověk prý žije a měli bychom s ním určitě natočit rozhovor… Jenže žádný kontakt na něj jsme neměli. Martin vytrvale telefonoval podle seznamu lidem stejného jména, ale bez úspěchu. Pak obvolával sousedy z pražského činžáku, kde prý veterán kdysi bydlel. Vybral si náhodně první číslo, které patřilo inženýrovi Pavlu Borovanskému. Když řekl, co potřebuje, prohlásil pan Borovanský: „Člověka, na kterého se ptáte, bohužel neznám. Ale měl bych pro vás jiný příběh. Jde o jednoho pána, politického vězně, který dnes žije v Kalifornii. Můžete ho sehnat přes internet.“ Takhle náhodou jsme se seznámili s Lubomírem neboli Lubošem Jednorožcem – a s jeho „útěkářskou historií“.

Luboš sedává každý den několik hodin u počítače ve své vile ve Fountain Walley na předměstí Los Angeles. Skypuje se svými přáteli z Čech, i s námi si o svém životě povídal právě přes skype.

Luboš Jednorožec se narodil roku 1925 v Praze na Břevnově, jeho rodiče měli kožedělnou dílnu. 20. září 1950 byl zatčen. Seděl před domem v tatraplánu obklopen estébáky, na rukou měl želízka, na sobě letní sako, a myslel si, že na něj StB nic nemá. Po chvíli Luboše napadlo, že příčinou zatčení by mohlo být plánování útěku rodinné známé Jiřiny Švestkové do Rakouska. Připadalo mu ale nemožné, že by někdo z těch, s nimiž se tato věc chystala, zradil a mluvil. „Jediné, co by mne mohlo usvědčit, byl dopis, který jsem o celé věci napsal bratrovi do emigrace, do Rakouska. Nejednou jsem se zhrozil. Ten dopis jsem totiž neodeslal, měl jsem ho pořád v kapse u saka,“ vypráví Luboš. „Začal mi běhat mráz po zádech a říkal jsem si, že mne určitě svléknou a dopis objeví. Tak jsem ho nenápadně vyndal z náprsní kapsy a strčil za košili. Ačkoli mne v Bartolomějské prošacovali, než jsem šel na celu, nic nenašli.“

 

Bohužel se právě v Bartolomějské, kde sídlili vyšetřovatelé StB, poprvé setkal s konfidentem. Nepoznal to, ještě nikdy nepřišel do styku s totalitním vězeňstvím a „vyšetřovací“ mašinérií. „Seděl tam se mnou nějaký major, Slovák z Bratislavy, který mi začal vykládat svůj případ – jak ho podezírají, že věděl o útěku nějakého jeho velitele. Já myslel jen na ten dopis, který jsem ještě pořád nezničil. Kdybych měl zkušenosti, jaké mám dnes, byl bych dopis prostě roztrhal a spláchnul do záchodu, jenže tenkrát jsem byl plný skautských dobrodružných představ, že ty lístky někdo může vytáhnout, slepit a všechno si přečíst. Chtěl jsem dopis spálit a svěřil jsem se tomu Slovákovi. Přišel blízko ke mě a říká: to se dělá tak, že musíš zaklepat na bachaře, že si chceš připálit a pak to zapálíš od cigarety. Pak sám zaklepal, něco říkal bachařovi a vyšel s ním na chodbu.“ Za chvíli se bachař vrátil a odvedl Luboše do vyšetřovny. Svlékli ho tam do naha a dopis pochopitelně našli.

Před soudem stanula v listopadu 1950 celá Jednorožcova rodina. Lubošův otec Antonín byl tak zdecimovaný, že nemohl ani stát, přestal komunikovat s okolím a soud ho nakonec propustil s ohledem na jeho zdravotní stav (estébáci evidentně došli k závěru, že se zbláznil). Luboš od soudu odcházel s desetiletým trestem za to, že neudal připravovaný útěk paní Švestkové za hranice, že „věděl a nepověděl“: „Nedokázal jsem to pochopit a smířit se s takovou nespravedlností. Takže jsem se rozhodl, že při první příležitosti uteču.“

V pracovním lágru, na začátku své dráhy politického vězně napsal Luboš Jednorožec kamarádům ze skautu moták na rozloučenou. Stojí za to ho ocitovat, protože ukazuje, v jakém byl tehdy rozpoložení: „Loučím se s vámi moji věrní kamarádi…Zdeňku, Šercháne, Jume…Tento dopis vám píši, abych se s vámi rozloučil, jak se na správné kamarády sluší a patří. Je velmi obtížné, abych vám mohl psát. Navrhuji vám abychom přerušili mezi sebou styk. Neboť to bude pro obě strany nejlépe. Zvláště dnes, kdy víte jak jsem dopadl… Jak mi asi je, to se slovy nedá vyjádřit. Stačí, když jdete do ZOO, lépe se podíváte do těch smutných očí, které se na vás vyčítavě dívají, které snad nikdy nepoznaly… rozběh po stepi, lesem nebo vysoký, svobodný let nad skalnatými masivy hor. Je mi těžko u srdce, při pohledu na oblohu s volně plujícími oblaky ozářenými sluncem. Snad nebude nikdy možno zapomenout na řadu těch krás počínaje táborem Vycházejícího slunce, a tím mým posledním na Hronu.“

Pryč z lágru aneb „To už jsem v Německu?“

Několik měsíců fáral Luboš Jednorožec-trestanec na dole Svornost v jáchymovském uranovém komplexu. V červnu 1951 ho přemístili na Horní Slavkov. Na dole „dvanáctka“ právě probíhala rekonstrukce vrátku, domku, kde je umístěno těžební kolo spouštějící horníky v kleci do šachty. Dřevěná budova starého vrátku na „dvanáctce“ byla obestavěna novým zděným opláštěním a mezi starou a novou zdí vznikla úzká chodbička. Luboš si všiml, že se do ní dá při nástupu na směnu nenápadně vplížit. Po předchozích zkušenostech s práskači se o tom nikomu nezmínil.

Přišlo 13. září 1951. Vězni pod dozorem čtyř bachařů se samopaly kráčeli na noční směnu do šachty, Luboš Jednorožec ukradl v „lampárně“ (tedy v místnosti na převlékání do hornické výstroje) kleštičky na plech a potom skočil do „průlezu“ mezi starou dřevěnou budovou a zdí nového vrátku. Pak se vyplížil ven z budovy. Byla prý krásná teplá noc plná hvězd, bachař-vrátný seděl na zábradlí a koukal se přesně uprchlíkovým směrem. „Plížil se před jeho očima. Bylo tam nejdřív pětimetrové ostřelovací pásmo vysypané pískem a pak jsem měl před sebou dva ploty z ostnatého drátu. Doplazil jsem se až k plotům, ale vůbec jsem nepočítal s tím, že dráty budou z tvrdé oceli. Měl jsem jen malé kleštičky, ale to si nedovedeš představit, co dokáže lidská vůle. Dostaneš obrovskou sílu do rukou a nekoukáš na bolest, protože tě to žene dopředu. Víš, že nemůžeš nic jiného dělat, že na tom, jestli to dokážeš, závisí tvůj život. Dráty jsem přestříhal – a ještě dva měsíce jsem měl podlitiny na palci.“

Chvějící se Luboš se krčil u borového lesa několik set metrů od tábora. Zhluboka dýchal, rozhýbával pohmožděné ruce a sledoval hvězdy. Svoboda prý voněla. Vzpomíná, že pak zaslechl štěkot a jako smyslu zbavený se vrhl do houští. V představách viděl policejní psy, rojnice, esenbáky, pátrající v okruhu jednoho až deseti kilometrů kolem tábora. Luboš měl ve skutečnosti velký, skoro pětihodinový náskok, a to, co zaslechl, nebyli psi, ale srnci. Utíkal lesem a říkal si, že musí za hranice a ty jsou nejblíž u Mariánských lázní. Správně odhadl jihozápadní směr do Německa. Na sobě měl jen vězeňskou blůzu a kalhoty, na nohách tenisky, protože fárací boty s koženou podrážkou a s vázáním nad kotníky sundal za plotem tábora, čehož teď litoval. K jídlu měl krajíc chleba namazaný máslem, jinak nic. Postupoval jen po nocích, vyhýbal se vsím a samotám, přes den spal v úkrytech a vstával za soumraku.

Za několik dní se hladový a unavený Luboš Jednorožec dostal až k Mariánským Lázním. Město obloukem obešel a blížil se k západním hranicím, byly už jen pár kilometrů: „Brzy k ránu jsem přišel k chalupě, obyvatelé byli už vzhůru a venku něco dělali. Mluvili německy. Říkal jsem si, že to snad není ani možný. To jsem už v Německu? Jsem na svobodě? Pokračoval jsem dál a přišel jsem ke sloupu vysokého napětí. Byla tam cedulka, také v němčině. Myslel jsem si tedy, že už jsem asi venku, tak jsem si dál vykračoval po silnici.“ Lubošovi nějak nedošlo, že je v pohraničí, kde před rokem 1945 žili převážně Němci, že od jejich vyhnání z Československa uplynulo teprve šest let, že nebyli vyhnáni úplně všichni a že takové drobnosti, jako destičky na sloupech, ještě nikdo nevyměnil. Málem na to doplatil: „Přede mnou jelo auto. Myslel jsem si, že když už jsou to Němci, tak je to OK, ale k mému šoku se blížil český autobus! Tak jsem zase zapadl do lesa. Byl jsem hrozně zmrzlý, mokré šaty na mně udělaly ledový krunýř. Opřel jsem se o borovici a jak vycházelo sluníčko, tak mne od hlavy po bradu ozářilo a zahřívalo. V životě jsem necítil takové blaho. Nikdy jsem si neuvědomil, jak může být sluneční záře úlevná,“ vypráví Luboš a vypadá to, jako by to sluneční teplo znovu cítil.

Kde přesně leží státní hranice Luboš Jednorožec nevěděl a po dalším bloudění lesy dorazil k usedlosti-samotě, kde si natrhal jablka a usnul na seně. Když ho hospodář objevil, řekl, že ho musí nahlásit. A tak Jednorožec musel pokračovat v útěku. Byl večer, ale ještě světlo, zamířil tedy opět do nejbližšího lesa. Najednou se před ním objevili dva vojáci se samopaly: „Oni mě zblejskli, já je zblejsknul. Skočil jsem z cesty do lesa. Do protějšího kopce jsem už nemohl, byl jsem zcela vyčerpaný.“

Měl ale výhodu – tenisky, které ještě před pár dny proklínal. Vojáci v dlouhých kabátech a vojenských bagančatech, navíc obtíženi samopaly, mu nestačili. Seběhl do údolí a před ním ležela vesnice. „Viděl jsem, že je obsazená vojáky. Dostávali rozkazy, nastupovali do aut. Tam jsem pochopil, že utíkat takhle dál nemá smysl...“ Luboš Jednorožec si uvědomil, že bez zkušených převaděčů padne pohraničníkům rovnou do náruče nebo ho někdo udá. Vydal se tedy – pro vojáky ze zásahové jednotky naštěstí zcela nepochopitelně – lesními houštinami zpátky do vnitrozemí. Rozhodl se, že se schová u bratrance Josefa Balouna, který hospodařil na statku nedaleko Sedlčan.

Jako kovboj v rodokapsu

Z Mariánských lázní vedla přímá cesta do Sedlčan přes Horní Slavkov a Příbramsko, tedy přes území komunistických lágrů. Připadalo mu tedy nejlepší dojít do Plzně, držet se hlavního tahu na Prahu a putovat tak až do Sedlčan. Luboš kráčel na dohled od silnice, obcházel vesnice. Město Plzeň ale jen tak obejít nešlo, tak se rozhodl projít v noci skrz. Procházel poloprázdnými temnými ulicemi, držel se při domovních zdech. Všiml si ho ale strážník, který pak zalarmoval místní vojenskou posádku a vojáci začali prohledávat okolí. Po dramatické honičce v ulicích, kterou doprovázela i střelba, se mu podařilo vyběhnout z města do pole. Pole bylo hladké, nezorané, nikde ani brázda. Luboše prý opět zachránila vzpomínka na skautskou četbu „Ze starých rodokapsů jsem si pamatoval, jak se nějaký kovboj schoval na mýtince. Přitiskl se prostě k zemi, zabořil do ní i hlavu a pronásledovatelé ho neviděli. Tak jsem to zkusil taky a lehl jsem si na to pole, úplně jsme znehybněl. A bylo to neuvěřitelný, opravdu mě neviděli, i když všude svítili baterkou.“

Když vojáci odešli, zůstal Jednorožec – uprchlík dlouho ležet na poli a pozoroval hvězdy. Byla to prý docela romantická chvíle, myslel na svou přítelkyni Olinku, představoval si, jak se mají rodiče, jak se asi daří bratrovi ve Vídni, snil o tom, jak s Olinkou začnou nový život na Západě…

Slepička a Jednorožec se těžko snesou

Na pravém břehu Vltavy, asi třicet kilometrů od Prahy, leží usedlost Cholín. Jednorožec se v noci proplížil usedlostí a u řeky „si zapůjčil“ kanoi. Přepádloval na druhý břeh a pustil se do prudkého lesnatého kopce. Josef Baloun Luboše přivítal slovy: „No podívejme se, tak tu budu mít už dva takové výtečníky!...“ Ve stodole, z níž je výhled na malebnou krajinu Povltaví, se totiž tou dobou ukrýval František Slepička, vojenský zběh. Proto měl Luboš na cestě k Balounovi takové nesnáze, proto viděl ve vesnicích skupiny ozbrojených esenbáků a zdálo se mu, že na něj všude čekají…

František Slepička v říjnu 1950 narukoval na vojnu a záhy dezertoval z Žižkových kasáren v Čáslavi, poté, co ukradl dva samopaly. Tvrdil o sobě, že je západní agent – s krycím jménem „Luboš“. Státní bezpečnost v kraji spustila rozsáhlou pátrací akci, Slepičkovi se však díky pomoci místních odbojářů, sedláků a v neposlední řadě svodných žen dařilo unikat. Dost dlouho – až do 4. května 1955, kdy zahynul při přestřelce s příbramským tajemníkem okresního výboru Františkem Brabcem. Komunisté pak z „causy Slepička“ vyrobili monstrproces, v němž bylo odsouzeno k vysokým trestům za napomáhání západnímu špionovi Slepičkovi šestatřicet lidí, jeho údajný společník Alois Jareš byl popraven. Podle mnoha pamětníků byl Slepička sice odpůrce komunismu, ale taky opilec, děvkař a lhář, který okrádal i lidi, kteří neměli s komunistickým aparátem nic společného.

U Balouna se zdržoval delší dobu a tak spolu politický vězeň, skaut, uprchlík Luboš Jednorožec a vytahovačný dezertér s údajným krycím jménem „Luboš“ František Slepička museli žít pod jednou střechou. Pochopitelně si „nesedli“, protože Jednorožec Slepičku brzy prokouknul. Odstěhoval se do druhé stodoly a zanedlouho se jejich cesty navždy rozešly.

V Krušných horách – „na čajích“ s esenbáky

Zpráva, že je Luboš na svobodě a v úkrytu, se v jeho nejužší rodině rychle šířila. Kromě otce a matky se o jeho útěku dozvěděla i přítelkyně, čerstvá maturantka Olinka Vosátková. Bylo zjevné, že StB na rodinu nasadí konfidenty a bude ji sledovat, ale bylo také pravděpodobné, že nijak bedlivě a usilovně. Státní bezpečnost se domnívala, že Jednorožec je dávno za železnou oponou a nejspíše proto nebyli Olinka a Luboš sledováni, když se po dlouhé době mohli znovu obejmout: „To bylo krásné shledání, co bych vám říkal. Vůbec jsme spolu nemluvili o tom, zda půjde se mnou přes hranice, to se rozumělo samo sebou, vždyť to byla moje dívka.“ Za pomoci kamaráda Zdeňka ze skautu se Luboš na kajaku dostal po Vltavě do Prahy, kde se ukryl ve skautské klubovně a kam mu další přátelé donesli občanku jakéhosi Josefa Kodýtka: „Opatrně jsem sundal fotografii, na její místo nalepil svou, ale problém byl s úředním razítkem. Vzal jsem tedy korunu a obtiskl tam rubovou stranu mince s československým symbolem. No, vypadalo to perfektně.“

V Praze se ovšem uprchlík z jáchymovských lágrů nemohl zdržovat, bylo to přeci jenom příliš nebezpečné. Skauti mu tedy půjčili horskou chatu v Krušných horách, kde strávil celou zimu roku 1952 a dokonce se pod falešnou identitou Josefa Kodýtka spřátelil s místními esenbáky. Na jaře mu otec vzkázal, že sehnal pro něj a Olinku převaděče, kteří je spolehlivě dostanou do západního Německa. Začal balit. Olinka zatím domluvila se svou nejbližší kamarádkou Marcelou Němcovou, provdanou Moserovou, že si na několik dní půjčí zahradní vilku u Hrusic, odkud se pak měli s Lubošem vydat do ciziny. Těsně předtím, než odjeli s malými batohy na místo, kde se měli setkat s převaděči, udělal Luboš Jednorožec své milé „prohlídku písemností.“ Nesměli mít s sebou nic, co by se mohlo hodit StB, kdyby je pohraničníci chytili: „Vzal jsem všechny dopisy, které jsem jí posílal z kriminálů, vzal jsem i její deník, všechno jsem schoval do skleněné láhve, zadělal to celé alobalem a zakopal.“ Luboš dopisy už nikdy nevyzvedl. Olinka Vosátková taky ne.

„Táta to zase spletl!“

Luboš a Olinka vyrazili vlakem do Železné Rudy, aby se pokusili o tajný přechod hranic. S převaděči se domlouval Lubošův otec. Právě on se kdysi podílel na organizování útěku rodinné známé paní Švestkové, na který StB přišla. Estébáci ovšem měli i tento útěk od počátku pod kontrolou. Na nádraží měl uprchlíky čekat hajný, kterému řekli heslo. Přebrodili říčku a za ní u silnice už dvojici vedli převaděči. Luboš Jednorožec vzpomíná na poslední chvíle s Olinkou: „U budovy, která musela patřit pohraniční stráži, se hrozně rozštěkali psi. Až potom jsem si domyslel, že nás tudy vedli schválně, že to bylo avízo pro vojáky, že už jdeme. Šli jsme pomalu, byla tma a klopýtali jsme o kořeny a o pařezy. Viděli jsme černé keře a když jsme k nim přišli blíž, začaly přímo nad nás vylétat světlice. Ukázalo se, že ty keře jsou vojáci se samopaly. Ještě jsem stačil říct, že se táta zase spletl, že je to shozený.“

Po zatčení byli Luboš a Olinka převezeni do Hradce Králové. Kdo všechno jim při pokusu o útěk pomáhal se ale StB nedozvěděla. Protokoly z výslechů leží v Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra a dokládají, že Olinka, Luboš i jeho otec se při výsleších chovali statečně, nemluvili, nikoho neudali. Olga Vosátková byla pak odsouzena na čtyři roky, Luboš dostal ke svému původnímu desetiletému trestu dalších šestnáct let. Antonín Jednorožec byl tentokrát odsouzen k 10 letům kriminálu.

Luboš byl po soudu převezen do Leopoldova, Olinka do Pardubické ženské věznice. Na svobodu se dostal po amnesii v roce 1960, několik měsíců byl sám, protože rodiče ještě zůstali ve vězení. Vztah s Olinkou přes dlouhá léta věznění a odloučení nevydržel. Luboš si našel práci v Loděnicích, seznámil se pak s dcerou maminčiny přítelkyně z kriminálu a oženil se s ní. Ani mladá paní Jednorožcová ale nechtěla žít v komunismu – a tak se roku 1965 Luboš znovu pokusil přejít ilegálně hranice, tentokrát přes Rumunsko a Jugoslávii. Ani tento pokus se ale nepodařil, Luboš dostal dva a půl roku a musel se vrátit zpátky do Leopoldova. Útěk mu vyšel až na potřetí: Když začalo pražské jaro 1968 a s ním v komunistickém Československu nevídané uvolnění poměrů, na nic nečekal, obstaral si padělané potvrzení, že mu ve Vídni umřel bratr, sebral rodinu a okamžitě odcestoval do Rakouska. Pak Jednorožcovi odjeli do Spojených států amerických, kde žijí dodnes.

Jak jsme hledali (a našli) poklad

Mohl by to být konec útěkářské historie Luboše Jednorožce, ale ještě je tu dovětek. V roce 2007 jsme s bratrem Martinem, dalšími kamarády ze sdružení Post Bellum a historikem Petrem Blažkem kráčeli s krumpáčem a lopatou po zahradě malé vilky v Hrusicích. Je sice přestavěná, ale pořád patří rodině Dany Moserové-Němcové, od níž si ji Lubošova přítelkyně Olinka půjčila na jaře 1952. Právě odtud Olinka s Lubošem utíkali, tady Luboš zakopal dopisy a deník. Poslal nám z Ameriky mapku, podle které jsme měli zavařovačku s „pokladem“ hledat. Doprovázeli nás milý pan Moser, Olinčin bratr pan Vosátko a jeho syn. Na první kopnutí do země podle plánku měl právo Martin jako objevitel příběhu. Mysleli jsme si samozřejmě, že sklenici okamžitě najdeme, ale nic. Pak jsme se u krumpáče střídali, přetahovali se o něj, každý chtěl být nálezce. Panu Moserovi jsme nakonec na zahradě vyhloubili jámu velikosti menšího bazénku. Nezlobil se. Cestou zpátky do Prahy nás napadlo, že sklenice má kovové víko a že bychom mohli zítra zkusit štěstí s profesionální technikou. Martin našel na internetu profesionálního „hledače pokladů“, sběratele medailí, mincí, nožů a všech možných historických artefaktů, odpočívajících dlouhá léta v podzemí. Byl tak laskavý, že brzy jakýmsi aparátem skutečně „propípal“ celou Moserovic zahradu: vykopali jsme zednickou skobu, ztracenou lopatku, bezpočet hřebíků. Jenom láhev s Lubošovými dopisy nikoliv. A pak přišel úspěch, ale úplně nečekaný.

Naše lopocení sledovala přes plot zvědavá sousedka, vydržela to několik hodin, než se konečně zeptala, co vlastně hledáme. Všechno jsme jí vysvětlili, dáma odběhla a za chvíli přinesla Lubošovy dopisy v deskách. Před dvaceti lety je prý náhodou vykopal její manžel, který je už po smrti. Zdály se jí zajímavé, a tak je nevyhodila. Napjatě jsme stáli a drželi v ruce „kus příběhu“, kterým jsme žili několik měsíců. Četl jsem dopis, který Luboš poslal Olince tajně z jáchymovského lágru: „Nedovedeš si představit jaká touha po tobě, po tvých slovech, po tvém objetí, po celé tvé konkrétní skutečnosti je vybičována tvou nepřítomností a ještě zvláště nad tvými toužebně očekávanými dopisy. Právě tato skutečnost, kterou nyní musím prožívat mi dává velkou školu do budoucna a nedovedu si vůbec představit tu chvíli, kdy budeme moci být spolu.“

V roce 2011 dostal Luboš Jednorožec Cenu Paměti národa, kterou Post Bellum uděluje lidem, kteří ve svém životě prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova.