Olympiáda se zrodila ze lsti a zrady

Před pár lety jsem se za odpoledního žáru procházel po řecké Olympii, která připomínala vyprahlou stavební parcelu. Jako by tam chtěl kdysi někdo něco zajímavého postavit, ale pak mu došly peníze, tak toho nechal. Je to samozřejmě tím, že celý areál byl v novověku vykopán německými archeology ze zapomenutí a rekonstruován v podobě, která mohla připomínat dávné závodiště, které postihlo zemětřesení a pak si z něj lidé odnášeli stavební materiál. Bylo to i tak velkolepé, působivé a nad vším se vznášel mytologicky posvátný duch. Nebo jsem si to aspoň tak představoval.

Literárním průvodcem mi byl Pausaniás, co byl takový antický bedekrista ze 2. století po Kristovi, kdy slavná Olympie stála ještě ve své neporušené kráse. I s Diovým chrámem a Feidiovou sochou v něm. Pousaniás doporučuje, že by se s obhlídkou areálu mělo začít na mírné vyvýšině, kde měl stát Pelopův hrob. Víte, že olympijské hry, ty původní, založil on? Je to zajímavá historie, o níž se běžně v novinách nepíše, přitom nejednoho překvapí svou krásnou bizarností. A jakousi hrozivostí zároveň, jak to u takových dávných věcí bývá.

Mimochodem onen Pelops figuruje už jako malé dítě v podivném příběhu, který je myslím známější, než ten jeho vlastní, olympijský. On byl totiž synem krále Tantala, který dostal dosti bláznivý nápad, jak pokoušet a provokovat bohy, samozřejmě olympské. Nechal svého syna Pelopa upéct a pak tuto dosti děsivou pečeni předložil bohům, od čehož si sliboval bůhvíco. Bozi však ihned poznali, oč se jedná a velmi se na Tantala naštvali a po právnické poradě ho odsoudili k věčným Tantalovým mukám: ta jsou obecně známá. Jediná, kdo kanibalské menu nepoznala, byla bohyně Démétér, která byla zamyšlená a smutná, neboť zrovna šlo o období, kdy její dcera Persefoné dlela u svého podzemního muže Háda. Tak si dala kus Pelopova ramene, takže když pak Pelopa bozi oživili (to pro ně nebyl žádný problém), chybělo mu kus paže.

Ale pro Olympii je důležitější příběh z Pelopova dospělého života, kdy se utkal s králem Oinomaiem o jeho královskou dceru Hippodameiu čili Krotitelku koní. Oinomaos také nebyl žádný dobrák, neboť jeho zálibou byla likvidace dceřiných nápadníků při koňských závodech. Král měl extra dobré koně nadpřirozeného původu, které dostal od boha války Area, a s těmi lehce dostihl chudáky ženichy, kterým sice dal náskok, jenže pak je stejně dohnal a skolil je kopím. Už jich takto vyřídil dvanáct, jiní říkají, že třináct (nebo třináctým měl být Pelops), z čehož je patrné, že to má co dělat se slunečním kultem, podobně jako pohádky typu o dvanácti měsíčcích. Ta třináctá oběť je přestupný rok.

Pelops však neměl v úmyslu nechat se propíchnout kopím krále, který měl nadopované koně a jednal tedy unfair. Vymyslel lest jiného typu, za kterou by se nestyděl Odysseus, který také nebyl žádný Mirek Dušín. Nejprve si vyprosil koně od Poseidóna, takže též nešlo o úplně standardní zvířata, ale především se domluvil s jistým Myrtilem, který měl přístup do královy stáje. S jeho pomocí vytáhli v noci před závodem z Oinomaova vozu kovové nákolníky a dali místo nich atrapy z vosku. Kudodivu na to žárlivý král nepřišel a vosk to byl asi dosti netypický. Prostě se král rozjel, ale v jistou chvíli se vosk rozehřál a z vozu začaly opadávat kola, král Oinomaos v zatáčce spadl, zapletl se do otěží a koně ho usmýkali. Dobré, ne?

To ovšem ještě nebyl konec. Onen spiklenec Myrtil se totiž hlásil o odměnu, kterou mu Pelops před činem slíbil. A to byla další dosti podivná věc, neboť Pelops mu slíbil, že první noc s Hyppodameiou bude patřit jemu, Myrtilovi. To se ale Pelopovi zas tak moc splnit nechtělo: neví se, co na to Krotitelka koní. V každém případě Pelops raději Myrtila zabil, snad ho hodil ze skály. Nebo propíchl? Má se za to, že onen Myrtil čili Myrta je symbolem panenství, jenž podobně jako Hymenaios nepřežije svatební noc. Pelopův rod potom za to postihlo prokletí, ale to už je jiná historie.

Mytologický Pelops pak na počest svého ne zrovna coubertinovského vítězství založil olympijské hry, snad také proto, aby se trochu ospravedlnil před dějinami. První historické se konaly roku 776 před Kristem, jak všem známo.

Co z toho ale plyne, nevím, nejspíš nic, snad jak je to všechno v lidských dějinách divné a zvláštní a tajemné a jak to nemá žádnou souvislost s tím, co se odehrává nyní každé čtyři roky, teď zase v tom Riu. Anebo má, ale nějakou, na kterou asi těžko můžeme přijít.

Já si pamatuju, že jsem se tehdy pod žhavým peloponéským sluncem rozběhl a s těžkým tělem oběhl dráhu olympijského stadionu, co tam před sto léty Němci pro Řeky a svět vykopali. Představoval jsem si, že mě za chvíli proklá oštěp krutého krále. Ale nic za mnou neletělo, jen nějací Asiati mi zatleskali, ale takoví oni už jsou.