Aplaus pro veterány, který v Česku neuslyšíte
Ve městečku Cody ve Wyomingu, který kousek od národního parku Yellowstone založila legenda Divokého západu Buffalo Bill, se odehrává v kašírovaných kulisách „saloonu“ přestřelka kovbojů. Po dvaceti minutách principál zastaví pásmo vtípků, jejichž zábavnost je na úrovni sitkomových komedií ze sobotního dopoledne, aby si členové jeho ansámblu od řachandy na chvilku oddechli. Zatímco jeden člen sboru do stetsonu vybírá dobrovolné vstupné, jeho šéf k obecenstvu namíří otázku. „Je tu někdo, kdo sloužil v armádě?“
Z přihlížejících se přihlásí dva muži. Nejde však o to, že by je „kovbojové“ chtěli testovat, jestli si ještě ze služby pamatují, jak se drží zbraň. Žádné utahování není v plánu. Principál jim s vážnou tváří děkuje za to, že se nebáli za vlast riskovat život, a jako odměnu jim dá plakát své společnosti. Aplaus pro nejmenovaného příslušníka námořní pěchoty, který strávil půl roku v Iráku, i jeho staršího kolegu, který byl nasazen ve Vietnamu, je ohromný.
„Žoldákovi“ se dostalo to, co mu patří
Ten vřelý potlesk Američanů je v ostrém kontrastu k tomu, jak český národ plive na své novodobé veterány. Tak jako ve středu 7. ledna, kdy byla oznámena smrt Jiřího Schamse, jehož případ upozornil na to, že se náš stát málo umí postarat o naše vysloužilce. Dvaačtyřicetiletý nadpraporčík, kterého roku 2008 afghánský sebevražedný útočník poslal do invalidního vozíku, s následky těžkých zraněních dokázal bojovat, ale nakonec podlehl rakovině. I v takovéto chvíli se internetové diskuse zaplnily prohlášení ve smyslu, že se „žoldákovi“ dostalo to, co mu patří.
Něco takového je za oceánem nepředstavitelné. Pro Američany je každý jejich voják, ať už padne v poli, nebo sejde stářím doma, hrdina. V USA mají dokonce pro záležitosti veteránů ministerstvo, které se stará o to, aby nyní 22 milionů mužů a žen, kteří bojovali v konfliktech od 2. světové až po ty aktuální na Středním Východě, dostali odpovídající zdravotní péči, možnosti dalšího vzdělání či invalidní penzi. Tato instituce je zodpovědná i za vyplácení důchodů pozůstalým a za to, aby se postarala o 131 vojenských hřbitovů.
Samozřejmě těžko srovnávat hlavní globální velmoc, která je kvůli své síle v centru světového dění včetně toho bojového, s malou středoevropskou zemí, která na pomoc spojencům může ročně poslat maximálně několik stovek vojáků. Ale nejde jen o to, co dělá stát (i ten náš se postupně lepší), ale jak se k našim vysloužilcům staví velká část občanů. Nutno dodat, že ne všech - i na oněch internetových diskusí se vždy vyskytne spousta hlasů, které škodolibé debatéry umravňují.
V USA například kluby amerického fotbalu každoročně přispívají 100 dolary na účet veteránských organizací za každý bod, který udělají hráči v předem vybraných utkání. Rozpočet daných neziskovek to sice nespasí, ale zároveň je to pěkné gesto, které ukazuje, že vojáci nejsou společnosti ukradení, ale že si jich váží. Nebylo by špatné, kdyby se třeba naše hokejová liga inspirovala.
Samozřejmě není nutné Ameriku ve všem kopírovat a třeba hned v jejím stylu pateticky jako o hrdinech mluvit o těch, kteří měli tu smůlu, že při rutinní patrole najel jejich transportér na bombu. Stačí říct, že zemřeli při nebezpečné službě za svou zemi. Ano, vždyť tam byli vyslány našimi politiky. Tedy potažmo námi, protože - ať se nám líbí nebo ne – jsme si naše představitele jako občané zvolili.
Vyčítat vojákům, že nehájí svoji vlast zadarmo, jako to dělali za první světové legionáři nebo zahraniční odbojáři za druhé světové, je kvůli naprosto odlišným historickým podmínkám nefér. Tehdy jsme svoji republiku neměli, ale nyní přes všechny možné výhrady k jeho fungování žijeme v demokratickém a schopném státu. Tak proč neplatit ty, kteří ho chrání byť stovky resp. tisíce kilometrů daleko na Balkáně, v africkém Mali a Afghánistánu. Dělají tam ve jménu Česka nebezpečnou práci, při které jim na každém kroku hrozí smrt. To je přece nutné štědře odměnit.
Ceremoniál pod dohledem prezidentů
Nemusíme s těmi konkrétními misemi souhlasit. Můžeme si ve volbách hlasovat pro strany, které vysílání ozbrojených sil mimo naše hranice odmítají. Ale proč hledět přes prsty na ty, které rozhodnutí našeho státu vykonávají. I Američané nejsou patriotismem zaslepení nedovzdělanci, kteří by bez kritiky přijímali každé zahraniční dobrodružství svých prezidentů. Tážou se po smyslu či oprávněnosti jejich vlády zasahovat v Koreji, Vietnamu, Haiti, Somálsku, Iráku a Afghánistánu, ale vojáky, kteří se z nasazení vracejí, poplácají po ramenou.
Tak jako během turistické sezóny na Mount Rushmore v Jižní Dakotě pod do skály vytesanými hlavami čtyř významných prezidentů. Při každovečerní ceremonii po té, co je reflektory za zvuků hymny nasvítí 18metrové busty, moderátor vyzve v obecenstvu všechny ty, kteří sloužili v US Army, aby vyšli na pódium. Dostanou do ruky mikrofon, představí sebe i svou jednotku a řeknou, které války se zúčastnili. Řada na jevišti je tak dlouhá, že se začne klikatit do nepravidelného dvojstupu. Stojí v ní lidé všech generací: od starce, co pamatuje korejskou válku, až po dívku, co se zrovna vrátila z Perského zálivu.
Přiznávám, že jsem při tom dlouhém prezentování trochu nudil. Ale zároveň jsem styděl, že my cyničtí Češi bychom příslušníkům naší armády takový nekonečný a přitom upřímný aplaus dát nedokážeme.
