Zlo vyrostlé na pumpách z Bruselu

„Evropa nepatří panu Schäublemu,“ prohlásil řecký premiér Alexis Tsipras. Chtěl tím předvést, že se necítí být úplně poražen od nesmlouvavého německého ministra financí Wolfganga Schäubleho, který ho výhružkami vyloučení Řecka z eurozóny přiměl ke katastrofálnímu ústupu.

Tsipras musel osobně prosazovat v aténském parlamentu liberální úsporné reformy, i když tím rozvrátil vlastní hnutí Syriza. Pokoření Tsiprase se dotklo značné části zvláště západoevropské intelektuální elity a právě na upozornění mladistvého premiéra to také Schäuble schytal na sociálních sítích. Musel se vyrovnat s tím, že je přirovnáván k fanatickým Tálibům, objevily se portréty v uniformě wehrmachtu či na šibenici.

Proto se v zahraničním tisku objevila řada komentářů, které se divily, kde se najednou vzala třídní nenávist, velmi podobná nenávisti pěstované dělnickými revolucionáři někdy před sto lety. Tehdy měly dělnické masy k hněvu dost pádné důvody poté, co musely snášet nepředstavitelné útrapy v zákopech první světové války i v hladovějícím zázemí, proč ale stejnou násilnickou rétoriku dnes používají občané blahobytné Evropy? A zůstává tento emotivní odpor proti slouhům mezinárodního kapitálu omezen na Řecko, státy jižní Evropy, levicové radikály Německa, anebo se stejný problém týká také Čechů? Bylo by pohodlné ignorovat nechutné útoky na státníka, který přiměl Evropu k aspoň nějakému řešení řecké krize, jenže na zmíněné otázky je třeba odpovědět.

Zneužívání dotací jako norma

Vysvětlení z pohledu Čechů nabízí případ ze zdánlivě úplně odlehlé oblasti, který ovšem úplně přesně vystihuje, v čem spočívá řecké kataklyzma a proč se týká vlastně celé Evropy.

Nejvyšší kontrolní úřad vydal v pondělí zprávu, jak stát podporuje stáže ve firmách. Ministerstvo školství a ministerstvo práce zaplatily tři čtvrtě miliardy korun za vytvoření nových pracovních míst pro absolventy a dlouhodobě nezaměstnané, kteří tak dostávali šanci, zapojit se poprvé či znovu do pracovního procesu. Na dotaci měl nárok i starší pracovník, který jim dělal tzv. mentora. Je to plán, který musí nadchnout každého idealistu. Podnik vytvoří nové pracovní místo, na které nastoupí talentovaný mladík, zároveň se najde nové využití pro zasloužilého zaměstnance, který třeba už nestačí pracovnímu tempu, ale ještě může předat cenné zkušenosti. Proto také byl projekt financován z Evropské unie.

NKÚ ovšem zkontroloval, jak projekt skončil, a přitom zjistil politováníhodný obraz. Firmy nevytvářely nová pracovní místa, na která by nabraly absolventy a nezaměstnané, jenom z dotace doplácely mzdy při běžné výměně zaměstnanců. Starší zaměstnanci dostávali mentorský příplatek, i když nikoho nezaučovali, a to umožnilo zaměstnavatelům snižovat jejich obvyklé platy. Kontroloři popsali případ, jak jedna firma inkasovala 276 tisíc korun, když umožnila jednomu stážistovi nastoupit na místo architekta. Z toho dostal dvě stě tisíc mentor, u kterého nebylo popsáno „co přesně pro stážistu skutečně udělal“.   

Případ pracovních stáží přitom není výjimkou, spíše pravidlem. Z evropských dotací se nezaměstnaní rekvalifikují na strážné, soukromé podniky dostávají evropské peníze na údajné inovace, státní podniky dostávají neomezený objem eurodotací, kdykoli si o ně řeknou, produkce potravin s růstem evropských dotací klesá a totéž se dá říci o stavbě dálnic, podpoře vzdělávacích projektů.

Také Čechům jednou přijde účet

Dotace celým hospodářským odvětvím a průběžné rozšiřování neproduktivních míst ve státní sféře je pod řeckým sluncem jádrem všeho zla. Dokud peníze přitékaly, podniky prosperovaly, vznikaly krásné sociální projekty a lidé si odvykali efektivně pracovat. Pak ale najednou dostalo Řecko účet, který svým podpisem stvrdil německý ministr financí a který tedy už nešlo odmítnout. Peníze na uhrazení závazků pak bylo nutné sehnat jakýmkoli způsobem.

Do určité míry se dá Řekům rozumět. Nejdříve jim Evropa ulehčuje život takřka neomezenou finanční záplavou, najednou ale mění pravidla a zase chce peníze zpátky. V této chvíli jsou postižena celá odvětví, která vyrostla na finančních pumpách z Bruselu. Nejradikálnější protesty byly zaznamenány mezi úředníky, železničáři, energetiky a pracovníky dalších státních podniků. Dnes tedy nekontrolovanou nenávist ulice či sociálních sítí nevyvolává hladovění širokých mas, stačí k tomu strach, že přijdu o bezpečnou asistenci sociálního státu.

S ohledem na tento obecný rozměr není možné historii řecké krize přehlížet jako zvláštnost, která postihla jeden zvlášť nešikovný národ. Ani tuzemské příběhy o čerpání eurodotací a rozšiřování sociálního státu si s Řeckem nezadají. A také do Česka jednou přijde z Bruselu či spíše z Berlína konečný účet.