Sexuální frustrace z roku 1968. Jak okupace ovlivnila české chování

Dnešní padesátníci, k nimž náleží, ač nedobrovolně, autor článku, sledovali rok 1968 z hmyzí, nevědomé perspektivy. Začátkem ledna, po našich druhých vánocích v životě, kdy jsme pod stromeček dostali svůj osobní nočník, jenž bude mít v našem příběhu roku 68 ještě svůj význam, byl odstaven krásný Antonín Novotný, a za prvního tajemníka KSČ byl zvolen muž s tváří smutného pierota Alexander Dubček.

To nám, jednoročákům, však bylo jedno, stejně jako zatím většině národa. Spokojeni mohli být snad někteří Slováci, že tam mají někoho od nich, ale také si od toho mnoho neslibovali, neboť ho rovněž většinou neznali. Vždyť na tom, kdo tam bude, už dlouho vůbec nezáleželo. Ostatně, za Dubčeka se bil také Vasil Bilak, který tím sledoval bůhvíco, jen nikoli více demokracie či čeho.

Kupodivu spokojený byl s Dubčekem kremelský vůdce Brežněv, kterého pozval v prosinci prezident Novotný na hon, aby si u něj šplhnul. Jenže Brežněv, který Novotného nijak nemiloval, protože ho měl za Chruščovova chráněnce, místo střelby na nahnanou zvěř intrikoval a slídil a přitom si vyhlédl a oblíbil Sašu Dubčeka, s nímž zůstal přes celou noc a pořád si měli co říct. Nakonec mu Leonid řekl: „Ty, Alexandře Stěpanoviči, celou noc jsme bděli, hovořili, pojďme, čaje vypijem, bliny pojíme...“ Byl to začátek pěkného přátelství, skoro lásky. Jenže Dubček ho pak velmi hořce zklamal. A zklamaná láska, to je pro Rusy horší než cholera, to je pro Rusa něco, co se neodpouští, to je to, zač se trestá.

My, kteří jsme byli však právě čerstvě zbaveni zavinovaček, v nichž se batolatům v té době spoutávaly končetiny těsně k tělu, takže vypadaly jak malé mumie, jsme se blížili k prvním náznakům vědomí. Prožívali jsme období, které milují freudiáni, kteří pak ze střípků „pamětí“ konstruují bizarní výklady, v nichž se to hemží spatřenými pohlavními akty rodičů, touhou po zavraždění sourozenců (naštěstí jsem ještě žádného neměl) nebo nějakou všeobecně fekální symbolikou. Tak i já jsem nástup Pražského jara poznal především díky výskytu žížal v jarní půdě. Jejich růžové tělo, připomínající malý dětský penis mě nejspíše silně přitahovalo, protože asi nejstarší má vzpomínka je, jak se mi jindy flegmatický otec snaží vytáhnout žížalu z úst a já se zuřivě bráním. Uspokojen a uklidněn jsem pak byl až prsem své matky.
To se muselo odehrát někdy v dubnu, kolem přijetí Akčního programu KSČ, ve kterém komunisté slibovali, že už nebudou vládnout autoritativně a silou, nýbrž chtějí se o přízeň lidu ucházet. Nikdo, natož oni, však netušil, jak to bez možnosti volby chtějí dělat, ale znělo to i tak lákavě a nadějně, takže lid poprvé mával na prvního máje na ty muže s radostí mávátky, jako by jim opravdu věřil. Těm náhle tak oslavovaným mužům přitom nejspíš tuhnul úsměv na rtech, neboť si uvědomovali, že z toho bude ještě pěkná mela.

Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo